Sobota 19. 2. 2022 – 6. týden v mezidobí
Jak 3,1-10
Moji bratři, nechtějte být všichni učiteli. Víte (přece), že my budeme souzeni přísněji. Vždyť každý z nás často chybuje. Jestliže někdo nechybuje v řeči, to už je člověk dokonalý, schopný držet na uzdě sebe celého. Když dáme koňům do huby uzdu, aby nás poslouchali, tím ovládneme i celé jejich tělo. A podívejte se na lodi: jsou tak velké a bývají hnány prudkými větry, a přece se nechají řídit maličkým kormidlem tam, kam kormidelník chce. Tak i jazyk je sice malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Hleďte, jak malý oheň, a jak velký les zapálí! I jazyk je oheň, dovede způsobit kdejakou špatnost. (Právě) jazyk mezi našimi údy může poskvrnit celého člověka, zapaluje celý náš život, protože sám je zapalován peklem. Všechny druhy šelem, ptáků, plazů a mořských zvířat mohou být a jsou kroceny lidmi, avšak žádný člověk nestačí zkrotit jazyk. Je to zlo, které nedá pokoje, plné smrtonosného jedu. Jím velebíme Pána a Otce, a jím zlořečíme lidem, stvořeným k obrazu Božímu. Z jedněch a týchž úst vychází dobrořečení i zlořečení. Moji bratři, tak to být nemá!
Autor nás varuje, stejně aktuálně jako své původní adresáty, před dvěma věcmi: abychom nechtěli neustále poučovat druhé, nepovažovali se za ty, kdo „sežrali všechnu moudrost“, a nepodléhali hříchům způsobeným neuváženou nebo zlou řečí. Nechtít být ten nejchytřejší, ten, kdo má vždy poslední slovo, neznamená, že člověk nemá říkat svůj názor, ale že má pokorně slyšet i názory druhých a sám se nechat poučit, nejen poučovat druhé. A zlo způsobené řečmi všichni dobře známe: od drbů, prozrazených tajemství, svěřených důvěrných informací až po zlolajné pomlouvání, osočování, udávání… Známe leccos z obou stran – jako oběti i jako pachatelé. Jazyk je opravdu hbitý nástroj, ne nadarmo se říká, že někoho svrbí jazyk, že má neodolatelné nutkání něco říci, většinou něco pikantního nebo trefného a kousavého. České úsloví „držet jazyk za zuby“ jde stejným směrem jako autorovo ponaučení. Stejně tak „mluviti stříbro mlčeti zlato“ znamená uvažovat předem, než člověk něco o druhém či na druhého řekne.
Mk 9,2-13
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých“. A zeptali se ho: „Proč tedy tvrdí učitelé Zákona, že napřed musí přijít Eliáš?“ Odpověděl jim: „Eliáš má sice napřed přijít a všechno obnovit. Ale jak to, že o Synu člověka je psáno, že musí mnoho trpět a být v opovržení? Říkám vám však, že už Eliáš přišel, ale udělali s ním, co chtěli, jak je to o něm psáno.“
Proměnění na hoře je jakési nabrání dechu před závěrečným tragickým finále. Ježíš se zjevuje ve slávě, aby učedníkům naznačil, že to je ten definitivní stav bytí, který ale zatím není tak zcela na dosah. Petr by chtěl nebe na zemi hned. Zažívá cosi opojného a zároveň vyrážejícího dech a nechce se mu dolů do pozemských starostí, na cestu kříže. Místo dalšího stavu vytržení ducha, je Božím hlasem uveden do reality: je třeba poslouchat Ježíše, jenž zjevuje Boží tvář, jenž je milovaným Synem. A když sestupují dolů, stále nechápou, co se stalo. I proto mají mlčet, protože ještě nenastal čas pochopení. Ani oni nechápou, čeho byli svědky, natož ti, kdo tam nebyli. Znovu jim Ježíš opakuje, že napřed je kříž, pak teprve oslavení. Symbolem toho všeho je Jan Křtitel, který přinášel výzvu k nápravě, ale byl oslyšen.
Z tepla toho, kde jsme doma, z prožitků štěstí, radosti, okouzlení se nám do syrové reality vesměs nechce. Ale tam právě je naše místo i se zvěstí o kráse, dobru, naději, radosti.
