20. 2. 2022 – 7. neděle v mezidobí
1 Sam 26,2.7-9.12-13.22-23
Saul sestoupil na poušť Zif a s ním tři tisíce vybraných mužů z Izraele, aby na poušti Zif slídil po Davidovi. V noci David a Abišaj přišli (k Saulovu) mužstvu, a hle – Saul ležel a spal v ohradě vozů, s kopím zabodnutým do země u své hlavy, Abner pak a lid spali kolem něho. Abišaj řekl Davidovi: „Dnes vydal Bůh tvého nepřítele do tvé ruky. Nuže dovol, abych ho přibodl jeho kopím k zemi jedním bodnutím, druhého nebude třeba!“ David však Abišajovi odpověděl: „Nezabíjej ho! Kdo vztáhne beztrestně ruku na pomazaného od Hospodina?“ (Pak) vzal David kopí a džbán vody od Saulovy hlavy a odešli. Nikdo je neviděl ani nezpozoroval a nikdo se neprobudil. Všichni spali, neboť na ně padl tvrdý spánek od Hospodina. David přešel na protější stranu (údolí), zastavil se na vrcholu hory a zdaleka – byla to velká vzdálenost – volal: „Zde je kopí, králi! Ať sem přijde jeden ze služebníků a vezme ho. Hospodin odplatí každému podle jeho spravedlnosti a věrnosti; vždyť dnes tě vydal Hospodin do mé ruky, ale já jsem nechtěl vztáhnout ruku na pomazaného od Hospodina.“
Další příběh o Davidově převaze nad Saulem, která spočívá mnohem více v převaze duchovní než fyzické. David má možnost Saula zabít, ale neučiní tak, protože respektuje jeho vyvolenost Bohem, i když ví, že jeho panování v dohlednu skončí. Je to příklad moudrého jednání: jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá. Jestliže David je schopen respektovat Saula, může doufat ve stejné jednání vůči sobě – nikoliv ze strany Saulovy, nýbrž od jiných lidí, svých nástupců.
Občas je obtížné nepodlehnout pokušení zgustnout si na někom, kdo je nám nesympatický, kdo je vůči nám nepřátelsky naladěn nebo nám dokonce škodí. David je příkladem toho, že je třeba nezneužít příležitosti se pomstít, znemožnit svého soka, nepřítele, nesympatického člověka. Takové velkorysé jednání přináší Boží požehnání. A to je mnohem víc než uspokojení naší touhy po odplatě.
1 Kor 15,45-49
Bratři! První člověk, Adam, byl stvořen jako živá bytost, poslední Adam však bude oživujícím duchem. Ale není napřed to, co je zduchovnělé, nýbrž to, co je živočišné, a potom teprve přijde to, co je zduchovnělé. První člověk byl utvořen ze země, je pozemský, druhý člověk je z nebe. Když někdo pochází ze země, ze země jsou i jeho děti. Když někdo pochází z nebe, z nebe jsou i jeho děti. My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe.
Apoštol Pavel vysvětluje svým adresátům v Korintě, co znamená vstát z mrtvých. Používá pro to paralelu mezi Adamem a zmrtvýchvstalým Kristem, mezi člověkem z masa a kostí, pozemským, který je prototypem naší pozemské existence, a Ježíšem Kristem, který překročil hranice pozemskosti a naplnil povolání člověka k věčnému přebývání s Bohem a je tak prototypem naší existence u Boha.
Lk 6,27-38
Ježíš řekl svým učedníkům: „Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. Jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim. Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete od Boha čekat? To přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně tolik nazpátek. Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete, míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jako měrou měříte, takovou se zase naměří vám.“
V této Ježíšově řeči, obdobné Horskému kázání z Mt, shrnuje evangelista Ježíšovu nauku o pravé lásce. Ta spočívá ve velkorysosti srdce, které je schopné vidět v každém člověku primárně skutečně člověka, a ne nepřítele, otravu, hříšníka, žebrajícího neodbytu. Teoreticky je to jasné, prakticky to není vůbec snadné. Ježíš své posluchače vyzývá k tomu, aby měli velkorysost Boží. Nikdo menší než Bůh nemá být člověkem vzorem pro jeho jednání s druhými. Ježíš si musel být vědom, jaký nárok na své adresáty klade. Prakticky neslýchaný. Je dobře začínat u malých věcí, odpouštěním drobností, nerozčilováním se nad chybami druhých, nad nepřátelskými či nelichotivými slovy vůči nám, viděním potřeb lidí kolem, dělením se o to, co mám, zachováním klidu, když nás někdo osočuje, nadává nám, chová se k nám nepřátelsky, neroztáčením spirály zla. Když se člověk naučí velkoryse jednat v malých věcech, zvládne to i ve velkých a bude schopný jednat jako Bůh. Bůh miluje neomezeně, to člověk nedokáže, ale i přesto může být jeho láska dokonalá, když je upřímná a nesobecká.
Ježíš neničí společenský řád tím, že se všechno všem vždycky odpustí a že je třeba neustále dávat bez ohledu na to komu. Bez soudu, zákonů, pravidel a spravedlnosti se žádná společnost neobejde. Ježíš však apeluje na své adresáty, aby reagovali na situaci a dokázali překonat sami sebe ve své sebestřednosti, uraženosti, ublíženosti. Mají druhým nastavit zrcadlo jiným způsobem jednání, než je očekáváno, aby i oni změnili svůj (hříšný) způsob jednání. Nikoliv nesmyslná laskavá hloupost, snaha nedělat si z nikoho nepřítele a tím relativizovat zlo, nýbrž skutečná úcta k druhému, kterého je třeba vyvést z jeho zajetých cest, je cílem jednání, které Ježíš požaduje od svých následovníků. To vyžaduje opravdové zamyšlení, reflexi a interpretaci situace v úsilí o dobro toho druhého, celé společnosti i své vlastní.
