Čtvrtek 17. 2. 2022 – 6. týden v mezidobí
Jak 2,1-9
Moji bratři, s vírou v našeho božského Pána Ježíše Krista nesmíte spojovat stranictví (k lidem). Když k vám do shromáždění vejde muž se zlatými prsteny na rukou, ve skvělém oděvu, a vejde také chudák v obnošených šatech, vy jste samá pozornost k tomu, který je nádherně oblečen, a řeknete mu: „(Prosím,) posaď se tady na čestné místo.“ Ale tomu chuďasovi řeknete: „Ty stůj tamhle“ nebo „Sedni si tady u mých nohou“. Neděláte tak rozdíly navzájem mezi sebou, nestáváte se soudci podle špatných zásad? Poslyšte, moji milovaní bratři! Což nevyvolil Bůh (právě) chudé (v očích) světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici Království, které slíbil těm, kdo ho milují? Vy však jste chuďasem pohrdli. Nezneužívají právě bohatí své moci proti vám? Netahají vás po soudech? Nemluví právě oni pohrdavě proti vznešenému jménu, podle kterého jste byli nazváni? Ano, když plníte královský zákon podle (výroku) Písma: 'Miluj svého bližního jako sebe', jednáte dobře; když však (někomu) straníte, dopouštíte se hříchu a zákon vás usvědčuje z přestupku.
Autor Listu Jakubova nepochybně čerpal z židovské mudroslovné tradice, ale jeho zaměření na téma bohatství, praktické jednání a mluvení jistě odpovídalo i problémům jeho adresátů, tedy církevních obcí jeho doby, tj. konce 1. století. Majetek, dobrý původ, postavení ve společnosti a vzdělání (úroveň života) hrály ve starověku významnou roli. Ani křesťané se nevyhnuli posuzování lidí podle světských kritérií. I oni byli součástí společnosti a automaticky přenášeli její kritéria do obcí, které byly již se stabilním vedením. Autor své adresáty varuje před posuzováním druhých podle jejich společenského postavení.
Ani my nejsme imunní vůči takovémuto hodnocení druhých, i když to nemusí být podle majetku. Ale i my prokazujeme některým lidem více úcty než druhým, protože se nám zdají důležitější, protože jsou nápadnější, mají ve společnosti zvučnější jméno a image než jiní. Ochotněji jim nasloucháme a bereme jejich slova vážněji, než když to řekne někdo „obyčejný“, i když říká třeba totéž, nebo dokonce i hlubší věci. Autorovo varování platí i pro nás. A i pro nás platí, abychom od jiných nevyžadovali nějaké pocty, lepší místo, výhody, uznání, protože jsme to tzv. „někam dotáhli“.
Mk 8,27-33
Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: „Za koho mě lidé pokládají?“ Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš!“ Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“
Ježíš se ptá svých učedníků, co si o něm myslí druzí, co se o něm šušká nebo říká. A to na cestě do Jeruzaléma, kde má skončit jeho život. Učedníci referují jen o pozitivních ohlasech. Ale pak dostanou otázku na tělo: a co si myslíte o mně vy sami? Petr samozřejmě vypálí: Ty jsi přece mesiáš! Nepochybně tak úplně netušil, co říká, resp. měl nějakou představu o mesiáši, ale rozhodně ne takovou, o níž Ježíš posléze mluví. To je zřejmé z jeho následující reakce. Ježíš ho nazývá satanem-pokušitelem. Nenabízí mu, aby zmizel z jeho očí, nýbrž, jak stojí v originále, aby šel za něj, aby ustoupil za jeho záda a následoval jej.
Kým je pro nás Ježíš? I pro nás je to důležitá otázka, na kterou je třeba se zamyslet a uvědomit si svou odpověď. Odpověď na tuto otázku není vůbec tak samozřejmá, jak by se mohlo zdát. A i my musíme akceptovat, že následování znamená dojít až pod kříž a zároveň žít z perspektivy vzkříšení. O tom, za koho Ježíše považujeme, vydává svědectví náš život, nikoliv ústa.
