Popeleční středa 2. 3. 2022
Jl 2,12-18
Nyní – praví Hospodin – obraťte se ke mně celým svým srdcem, v postu, nářku a pláči! Roztrhněte svá srdce, a ne (pouze) šaty, a obraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí. Kdo ví, zda se neobrátí a neodpustí, nezanechá po sobě požehnání: obětní dar a úlitbu pro Hospodina, vašeho Boha? Na Siónu zatrubte na polnici, nařiďte půst, svolejte shromáždění, svolejte lid, zasvěťte obec, sezvěte starce, shromážděte děti i kojence; ženich ať vyjde ze svého pokoje, nevěsta ze své ložnice! Kněží, Hospodinovi služebníci, ať pláčou mezi předsíní a oltářem a říkají: „Ušetři, Hospodine, svůj lid, nevydávej své dědictví v potupu, aby nad ním nevládli pohané!“ Proč se má mezi národy říkat: „Kdepak je ten jejich Bůh?“ Velkou láskou se Hospodin roznítil ke své zemi, smiloval se nad svým lidem.
Prorok Joel (asi 4. /3. stol. př. n. l. – doba sepsání knihy je však velmi nejistá) volá Izraelity k pokání, k lítosti nad zpronevěrou vůči Hospodinu. Adresáti, jimiž jsou lidé všech stavů a společenských vrstev, mají projevovat touhu po obrácení, jež však nemá být vnějškovou záležitostí (roztržením šatu, nářkem, pláčem nebo sypáním popela na hlavu), nýbrž skutečným obrácením srdce. I když jde o důraznou výzvu ke kajícímu smýšlení a prosbu o odpuštění, není to hlavním sdělením prorockého textu. Hlavním sdělením je především, že Hospodin chce svůj vyvolený lid zahrnout svou láskou. Aby však lid byl schopen ji přijmout, musí se k Hospodinu otočit tváří a vzdát se své nevěry, své zahleděnosti do sebe, svého spoléhání na sebe sama. Výzva se týká všech, celého společenství, což je nezanedbatelný moment. Jde o solidaritu ve vědomí viny, ve vědomí, že kromě mého osobního hříšného jednání jde i o rozměr celého společenství. Před Bohem stojíme i jako jednotlivci vždy ve spojení s druhými. Naše viny dopadají na druhé a jejich viny na nás, proto je třeba něčeho víc než „jen“ osobního obrácení.
Tato výzva i ujištění platí nám stejně jako Izraelitům. Nás sice neohrožuje politické ovládnutí pohany, my ohrožujeme samy sebe, protože se, stejně jako kdysi Izrael, od Boha vzdalujeme. I pro nás jako jednotlivce i celé společenství platí výzva k očistě srdce „obraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je dobrotivý a milosrdný“. To je i cílem reforem papeže Františka. Nový „restart“ celého společenství víry.
2 Kor 5,20-6,2
Jsme Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha. Jako (Boží) spolupracovníci vás proto napomínáme, abyste nepřijali milost Boží nadarmo! (Bůh) přece říká: „V době příhodné jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl.“ Hle, teď je ta „doba příhodná“, hle, teď je ten „den spásy“!
V 5. kapitole Druhého listu Korinťanům, v němž Pavel více než kde jinde hájí svůj apoštolát, připomíná adresátům podstatu evangelní zvěsti (ospravedlnění skrze Ježíše Krista) a vyzývá je k obnově smýšlení. Pavlova výzva „smiřte se s Bohem“ je kritickým apelem na jejich spokojenost se sebou sama, na jejich zakotvenost ve smýšlení jejich okolí a přejímání jeho priorit. Jsou přece již svým křtem zakotveni v Kristu, „zemřeli“ s ním, proto mají jít v jeho šlépějích lásky k Bohu. A to nesnese odkladu – teď je ten čas příhodný, teď, ne jindy. Bůh je na jejich straně, ale oni se od něj svým smýšlením a jednáním vzdalují, proto se musejí k němu vrátit, obnovit svůj vztah s ním, svou lásku k němu. Bůh pro ně učinil a činí maximum, neboť je stále připraven být pro ně milujícím Otcem.
Teď je i pro nás čas příhodný, čas změny smýšlení a nového obrácení k Bohu, což nelze nahradit vnějšími kajícími či postními skutky. Ty musejí být plodem obrácení a musejí mít smysl pro náš růst v lásce a zodpovědnosti. Změna smýšlení je něco pozitivního, protože Bůh s námi chce být v co nejtěsnějším společenství, chce nás naplnit svou láskou, svou radostí.
I tady jde o celé společenství, které se potřebuje rozpomenout na Boží lásku, dávanou člověku skrze Ježíše Krista. Celé společenství potřebuje opustit své malicherné spory, nevraživost, poměřování, hříšné jednání ve vzájemných vztazích a obrátit se k Bohu („smířit se s Bohem“), aby mohlo být místem Božího přebývání, Božím vyvoleným lidem.
Mt 6,1-6.16-18
Ježíš řekl svým učedníkům: „Dejte si pozor, abyste nekonali dobré skutky okázale před lidmi, jinak nemáte odplatu u svého Otce v nebesích. Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, jak to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby je lidé velebili. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když však dáváš almužnu ty, ať neví tvoje levice, co dělá tvoje pravice, aby tvoje almužna zůstala skrytá, a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí. A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci. Ti se rádi stavějí k modlitbě v synagogách a na rozích ulic, aby je lidé viděli. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytosti, a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí. A když se postíte, nedělejte ztrápený obličej jako pokrytci. Ti totiž dělají svůj obličej nevzhledným, aby lidem ukazovali, že se postí. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když se však postíš ty, pomaž si hlavu a umyj si tvář, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je ve skrytosti; a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí.
Tento text je součástí tzv. Horského kázání v Matoušově evangeliu, kde jsou shrnuty zásady jednání člověka jako učedníka Ježíšova. Je dobré si uvědomit na začátku postní doby, co Ježíš rozumí skutečným postem, skutečnou obnovou vztahu k Bohu. Základem je poctivost a upřímnost v tom, co člověk dělá, a to jak ve vztahu k Bohu, tak ve vztahu k lidem. Když člověk dává, měl by dávat s radostí a ve snaze skutečně pomoci druhému v nouzi (a je jedno, co člověk dává k dispozici; nemusí to být jen hmotné dary). Ono „ať neví levice, co dělá pravice“ neznamená, že člověk nesmí vůbec mluvit o tom, co dělá, co poskytuje, ale nesmí to stavět na odiv, nesmí to dělat pro obdiv a uznání druhých, nýbrž právě proto, že je to zapotřebí. Musí být radostným dárcem, který se těší z možnosti pomoci. Není tak důležité, zda jde o pomoc anonymní nebo adresnou, ale o vnitřní postoj. Cílem jednání musí být ten druhý, nikoliv dárcova pověst. Zrovna tak modlitba a půst mají vést k vnitřní obnově člověka, k intimnímu společenství s Bohem, nikoliv k usilování o uznání veřejnosti a o nálepku svatého člověka. Po pravdě řečeno se člověk musí vyvarovat i falešné pokory, kdy sice navenek se staví pokorně a o všech svých dobrých skutcích vytrvale mlčí, ale v nitru se považuje i díky svému mlčení za dokonalého křesťana, za vzor ctnosti.
Půst je příležitostí solidarity s druhými, zbavení se různých závislostí, k růstu v nezávislosti a k nalezení skutečné radosti a upřímnosti ve vztahu k Bohu. Člověk se může přestat zabývat tolik sám sebou, může si od sebe uvolnit ruce a nabídnout je Bohu pro službu jiným.
