20. 3. 2022 – 3. neděle postní

Ex 3,1-8a.13-15

Mojžíš pásl stádo svého tchána Jithra, midjanského kněze. Když (jednou) vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který (šlehal) ze středu keře. Díval se, a hle - keř hořel plamenem, ale neshořel. Mojžíš si řekl: „Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří.“ Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ A on odpověděl: „Tady jsem!“ (Bůh) řekl: „Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“ Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha. Hospodin pravil: „Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem.“ Mojžíš pravil Bohu: „Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: ‚Posílá mě k vám Bůh vašich otců.‘ Když se zeptají: ‚Jaké je jeho jméno?‘ - co jim mám říci?“ Bůh pravil Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem!“ A dodal: „Tak řekneš synům Izraele: ‚Ten, který jest, posílá mě k vám.‘“ A ještě pravil Bůh Mojžíšovi: „Tak řekneš synům Izraele: ‚Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův posílá mě k vám!‘ To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení.“

Mojžíš, který v biblickém podání musel uprchnout z Egypta na Sinaj do Midjanu, se setkává s Bohem, který je starým i novým zároveň. V cizině se totiž Mojžíš setkává v podivuhodném úkazu s Bohem, který se představí jako Bůh otců, ale zároveň sděluje své – dosud neznámé jméno, které zjevuje jeho identitu ve vztahu k lidu, který si vyvoluje za svůj. Celý text působí poněkud záhadně, jako by Bůh otců nebyl dostatečně znám. Snad nám text nabízí pochopení, že onen Bůh otců (Abraháma, Izáka a Jákoba), tedy původně chápaný jako kmenový bůh, je někým podstatně větším, než dosavadní poznání dovolovalo. Tento Bůh je totiž Bohem univerzálním, Bohem, jehož přítomnost je trvalá a proexistentní: on je tu přítomen pro lidi jako někdo činný, doprovázející, vysvobozující, jemuž není lhostejné, co se děje.

1 Kor 10,1-6.10-12

Chtěl bych vám, bratři, připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a v moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Pomřeli na poušti. Tyto věci se staly nám pro výstrahu, abychom netoužili po špatnostech, jako toužili oni. Ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a za to byli pobiti od (anděla) Zhoubce. To se jim přihodilo jako výstražný příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední. Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.

Pavel poukazuje na to, že ani příslušnost k vyvolenému lidu (symbolicky označovaná jako křest v oblaku a moři a pobyt na poušti) není zárukou dojití do cíle, jímž je společenství s Bohem. Jedině vedení života adekvátní vyvolení (do něhož křesťan vstupuje křtem) může vést k cíli, protože tím cílem se do značné míry stává cesta sama. Pavel tak varuje před sebejistotou, spoléháním na vlastní výkon a hodnocení, před pýchou a sebechválou.

Lk 13,1-9

V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví obětních zvířat. Řekl jim na to: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ Vypravoval pak toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: `Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?' On mu však odpověděl: `Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.'"

Pilát byl známý svým negativním postojem k Židům, proto zmiňovaná událost (ač není nikde jinde zaznamenaná) je historicky reálná podobně jako líčení onoho dalšího neštěstí. Ježíš je však využívá k varování před sebeuspokojením, sebejistotou a představou, že takový osud mohou mít jen hříšníci, a k výzvě k obrácení. Tuto výzvu ke změně smýšlení, na niž je ještě čas, dokládá podobenstvím o trpělivém vinaři, který se přimlouvá za neplodný fíkovník, kterému chce dát ještě šanci. Bůh nabízí člověku i celému lidstvu šanci jako ten vinař, ale čas ke změně smýšlení je omezený. My nevíme jak moc; tím spíše je tedy třeba tuto dobu využít k odvratu od zla, povrchnosti, neplodnosti, abychom nezahynuli. To platí nejen o současné postní době pro každého z nás, ale i celkové o situaci ve světě. Válka na Ukrajině je důsledkem nejen „nenažranosti“ ruského státního vedení, ale i předchozích problémů samotné Ukrajiny a lidského hříchu na obou stranách.