Pondělí 28. 3. 2022 – 4. týden postní
Iz 65,17-21
Toto praví Hospodin: „Hle, utvořím nová nebesa a novou zemi, nebude se vzpomínat na to, co minulo, (nikomu) to nevstoupí na mysl. Plesat a jásat budou navěky nad tím, co stvořím: neboť - hle - v jásot přetvořím Jeruzalém a lid jeho v radost! Plesat budu nad Jeruzalémem, radovat se budu ze svého lidu. Neuslyší se v něm hlas pláče nebo křiku. Nebude v něm dítě, (které by žilo) jen několik dní, ani stařec, který nenaplní svá léta; teprve (ve stáří) sta let jinoch zemře, za prokletého bude považován, kdo se nedožije sta let. Vystavějí si domy a budou (v nich) bydlet, vysadí vinice a budou jíst jejich plody.“
Knihu Izajáš nazval tuším sv. Jeroným (starozákonním) evangeliem: Bůh tvoří vše nové, budoucnost je otevřená a ve znamení radosti. I když v tomto úryvku jde o budoucnost pozemskou (po návratu z babylonského zajetí po roce 539 př. n. l.), stává se tato pozemská budoucnost symbolem budoucnosti trvalé, života s Bohem. Její základní charakteristikou je radost. Minulost (ta těžká a svazující) je překonána, je uzavřena radostí z nového času.
Je třeba žít tady a teď, nepřebývat v minulosti, protože teď Bůh tvoří pro své vyvolené nové věci, novou skutečnost. Dívejme se s otevřenou myslí dopředu a nenechme se determinovat svou minulostí. Abychom to mohli dělat, je třeba odpouštět druhým i sobě, nevláčet s sebou minulé křivdy, hříchy, vinu, prožitá utrpení, traumata. Bůh tvoří novou skutečnost, každou chvíli nám nabízí jako novou šanci.
Jan 4,43-54
Ježíš odešel ze Samařska do Galileje. Sám totiž dosvědčil, že prorok ve svém rodném kraji není ve vážnosti. Když tedy přišel do Galileje, Galilejané ho (vlídně) přijali, protože viděli všechno, co vykonal v Jeruzalémě o svátcích; i oni tam totiž byli na svátky. Přišel tedy zase do Kány v Galileji, kde proměnil vodu ve víno. Byl tam jeden královský úředník, jehož syn ležel nemocen v Kafarnau. Když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, vyhledal ho a prosil, aby šel a uzdravil mu syna - už totiž skoro umíral. Ježíš mu řekl: „Jestliže neuvidíte znamení a zázraky, nikdy neuvěříte.“ Královský úředník mu odpověděl: „Pane, přijď, než moje dítě umře!“ Ježíš mu řekl: „Jen jdi, tvůj syn je živ.“ Ten člověk uvěřil tomu slovu, které mu Ježíš řekl, a šel. Když ještě byl na cestě, přišli mu naproti jeho služebníci a hlásili: „Tvůj syn je živ!“ Zeptal se jich tedy na hodinu, kdy mu začalo být lépe. Odpověděli mu: „Včera v jednu hodinu odpoledne mu přestala horečka.“ Poznal tedy otec, že to bylo právě v tu chvíli, kdy mu Ježíš řekl: `Tvůj syn je živ.' A uvěřil on i všichni v jeho domě. To bylo druhé znamení, které Ježíš vykonal, když se vrátil z Judska do Galileje.
Ve svém rodném Nazaretu Ježíš mezi svými současníky a spoluobčany příliš neuspěl. Tak působil v Judsku a Samaří, ale znovu se vrátil do Galileje, nikoliv ovšem do Nazareta, nýbrž do Kány, kde poprvé projevil svou moc na svatbě v Káně. Tam ho vyhledal jeden královský úředník (někdo z dvořanů krále /tetrarchy Heroda Antipy) a prosil jej o pomoc pro svého umírajícího syna. Ten byl ovšem v Kafarnau, v místě vzdáleném několik kilometrů. Ježíš mu vyhoví, aniž do Kafarnaa odešel, jak ho dotyčný prosil a jeho syna na dálku uzdraví. Onen dvorský úředník Ježíšovu slovu uvěřil a posléze i celá jeho rodina, protože byli svědky tohoto mocného Ježíšova činu. Janovo evangelium mluví o znameních či mocných činech, ne o zázracích. Smyslem Ježíšova jednání není jen pomoc člověku v nouzi, nýbrž ukazovat, že ona nová skutečnost, slíbená např. prorokem Izajášem, se otevírá skrze něho. Bůh je dárcem nového života, nového začátku, a to skrze Ježíše..
Je možné se ptát, proč Ježíš nereaguje na naše prosby o uzdravení umírajícího. Odpověď není snadná, ale možná jeden z jejích aspektů spočívá v tom, že my víme o oné nové skutečnosti, nové zemi a nových nebesích, že jsme uvěřili, že jde o realitu a ne iluzi. Tíha utrpení a rozloučení s někým, koho milujeme, tím nemizí, ale náš pohled dál to otevírá. Nakonec Bůh setře slzu z našich očí. Nic z našich slz a naší lásky nezůstane ztraceno.
