Středa 30. 3. 2022 – 4. týden postní
Iz 49,8-15
Tak praví Hospodin: „V době milosti jsem tě vyslyšel, v čase spásy jsem ti pomohl, chránil jsem tě a ustanovil (prostředníkem) smlouvy lidu, abys zvelebil zemi a jako dědictví rozdělil zpustošený úděl, abys řekl vězňům: `Vyjděte!' a těm, kteří jsou ve tmě: `Ukažte se!' Budou se pást na cestách, svou potravu (najdou) na holých pahorcích. Nebudou mít hlad ani žízeň, nebude je trýznit úžeh ani slunce. Povede je ten, který se nad nimi slitoval, a přivede je k pramenům vody. Ze všech svých hor udělám cesty a upraví se mé stezky. Hle, tito přicházejí zdáli, jiní ze severu a od západu, tihle z jižní země. Jásejte, nebesa, plesej, země, radostně se veselte, hory, neboť Hospodin těší svůj národ, smilovává se nad svými ubožáky. Sión řekl: `Hospodin mě opustil, Pán na mě zapomněl.' Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto plodu vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece nezapomenu!“
Jde o část tzv. druhé písně Služebníka Hospodinova ze střední části knihy Izajáš, která vznikla v babylonském zajetí. Onen Služebník je předzvěstí mesiánské postavy. Jeho úlohou je zvěstovat podrobenému Izraeli naději do budoucnosti, návrat do vlasti a život v dostatku. Hospodin je věrný, dokonce věrnější a starostlivější, než by byla matka ve vztahu ke svému kojenci.
Hospodin je nejen spolehlivý, věrný a starostlivý, ale také něžný. Je na místě se z něho radovat, svěřit se do jeho ochrany. Bůh neopouští svůj lid ani v nejhorších situacích, ani v těch, kterých jsme svědky, i když si mnozí z nás nepochybně kladou starou známou otázku: „Kde jsi, Bože, když se děje tolik hrůz, tolik nepravosti?“ Bůh je právě uprostřed té hrůzy jako ten, kdo trpí – v Mariupolu, v Charkově…. Není bohem ex machina. Není snadné to tak nechtít, konfrontovat se s tím Bohem, který je znovu křižován ve všech těch trpících lidech, na všech stranách. Je Bohem, který volá po našem skutečném soucitu a naší angažovanosti.
Jan 5,17-30
Ježíš řekl židům: „Můj Otec je až dosud činný, i já jsem činný.“ To byl další důvod, proč se ho židé snažili zabít: nejen, že rušil sobotu, ale také, že nazýval Boha svým vlastním otcem a stavěl se tak Bohu naroveň. Ježíš jim na to řekl: „Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám ze sebe konat nic, nýbrž jen to, co vidí, že koná Otec; co totiž koná on, koná stejně i Syn. Vždyť Otec Syna miluje a ukazuje mu všechno, co sám koná. A ukáže mu ještě větší skutky než tyto, takže budete žasnout. Neboť jako Otec křísí mrtvé a je oživuje, tak i Syn oživuje, koho chce. Otec totiž nikoho nesoudí, ale všechen soud odevzdal Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, který ho poslal. Amen, amen, pravím vám: Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má věčný život a nepodléhá soudu, ale přešel už ze smrti do života. Amen, amen, pravím vám: Přichází hodina – ano, už je tady – kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kdo uslyší, budou žít. Jako totiž Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě, a obdařil ho mocí konat soud, protože je Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení. Já sám ze sebe nemohu dělat nic. Soudím podle toho, co slyším, a můj soud je spravedlivý, protože nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal.“
Ježíš je pro své oponenty nestravitelný nejen kvůli „liberálnějšímu“ výkladu Zákona, resp. své suverenitě vůči němu, ale také, a nejspíš především, svým pojetím Boha jako Otce, s nímž je jakožto Syn v jednotě. Ježíš je Božím Synem, ale zároveň i Synem člověka, tedy mesiánskou postavou s rolí Soudce. Ježíš není soudcem v běžném smyslu slova, jeho soud je v jednotě se soudem Otcovým – a soud Otce spočívá v milosrdenství a lásce vůči všem, kdo chtějí s ním vytvářet společenství. Je to otevřená budoucnost pro všechny, kdo ctí Syna. Ten, kdo věří v Ježíše jako Božího Syna, již žije svou definitivní budoucnost, již žije otevřeně z Boží lásky. Rozhodnutí je na člověku.
