3. 4. 2022 – 5. neděle postní

Iz 43,16-21

Tak praví Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mohutných vodách stezku, který vyvedl vozy i koně, vojsko i silné (reky); všichni spolu leží, již nevstanou, jako knot zhasli, dohořeli. „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což (to) neznáte? Cestu vytvořím na poušti a řeky na neschůdných místech. Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi, že jsem dal vodu na poušti, řeky na neschůdných místech, abych napojil svůj lid, svého vyvoleného. Ten lid jsem stvořil pro sebe, bude hlásat mou chválu.“

„Hle, já dělám věci nové, již vzcházejí“: Bůh obnovuje život, Bůh otevírá nové cesty tam, kde by je člověk nečekal. Bůh je věrný, a i když to tak nemusí na první pohled vypadat, neopouští svůj lid, který miluje láskou bez podmínek. Bůh se od nás nevzdaluje, my se vzdalujeme od něho, protože ztrácíme důvěru a naději. I v této těžké chvíli je Bůh přítomen, je na straně zkoušených, pronásledovaných, neoprávněně napadených. A nám nabízí, abychom se postavili na jeho stranu, abychom byli nástroji jeho lásky.

Flp 3,8-14

Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá (zachováváním) Zákona, ale tu, (která se dává) tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která (přichází) od Boha a (spočívá) na víře. Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, (jak doufám), dosáhnu i vzkříšení z mrtvých. (Tím neříkám,) že už bych toho dosáhl nebo že už jsem dokonalý; ale ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš. Bratři, já si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale o jedno (mi jde): nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše.

Pavel hledí na to, co dosud bylo pro něj tak důležité, s velmi kritickým odstupem, možná až příliš. Cílem jeho řeči však není odsuzovat tolik minulost, jako by v ní nebylo nic dobrého, nýbrž zdůraznit velikost toho, co získal, a to na pozadí působení těch, kteří chtějí svým způsobem návrat do minulosti. Spása skrze Krista je vrcholem Božího působení, proto není na místě se vracet zpět, proto je minulost jen relativně důležitá.

Pavel se nechal uchvátit Kristem – v tom nám může být příkladem. Když je někdo něčím či někým uchvácen, není mu nic zatěžko v cestě za tím, kdo/co jej uchvátil/o.

Jan 8,1-11

Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když na něj nepřestávali dotírat otázkami, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první.“ A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ Odpověděla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“

Farizejové a učitelé Zákona si nedají pokoj ve své snaze Ježíše zdiskreditovat, takříkajíc nachytat ho na švestkách. A ještě k tomu chtějí zneužít jiného člověka, zde ženu, která se provinila. O jejím partnerovi, který se provinil stejně, tu není ani zmínka. Farizejové a zákoníci tou ženou evidentně pohrdají, její osud nemá pro ně žádný význam, zacházejí s ní jako s věcí. Ježíš nejen že jim vidí až do žaludku, ví o jejich nepoctivém smýšlení, ale především vidí tu ženu jako člověka v nouzi, v ohrožení. Odmítá přistoupit na nabízenou hru. Tím svým protivníkům bere zbraně z rukou a obrací je proti nim, takže jim nezbývá než opustit scénu. Ježíš pak vrací ženě důstojnost ztracenou hříchem a veřejnou ostudou. Ona může začít nově a jinak.

Bohu v Trojici jde vždy o nás, o náš úspěšný život: úspěšný v tom smyslu, že můžeme být sami sebou, že můžeme žít v souladu se sebou, že můžeme být integrální osobností. Nechce nás zahanbovat ani vystavovat ostudě, chce, abychom měli vždy odvahu začínat znova. Bůh nemá potěšení z pranýřování, z trestů, morálního odsuzování, nýbrž se vždy raduje z toho, když člověk dokáže začít znovu: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“