Pátek 8. 4. 2022 – 5. týden postní
Jer 20,10-13
Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých: „Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!“ I ti, kteří se mnou žili v přátelství, číhají na můj pád: „Snad se dá svést a zmocníme se ho a pomstíme se na něm!“ Ale Hospodin je se mnou jako silný bojovník; proto ti, kteří mě stíhají, padnou a nic nesvedou. Velmi budou zahanbeni, neboť ničeho nedosáhnou; bude to věčná hanba, nezapomene se na ni. Hospodine zástupů, který zkoušíš spravedlivého, který vidíš ledví i srdce, kéž uzřím tvou pomstu nad nimi, neboť tobě jsem svěřil svou při. Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, že vysvobodil život ubohého z ruky zlosynů!
Jeremiáš se stal pro svou zvěst nepřítelem všech, a to i těch, kdo s ním původně žili v přátelství. Byl totiž nesmírně nepohodlným. Pro samotného Jeremiáše to vůbec není snadné, také by raději hlásal něco jiného nebo mlčel, ale nemůže. Boží slovo v něm je příliš silné, pálí ho, takže musí mluvit. Nezbývá mu nic jiného než spoléhat na Hospodina, a to v situaci, kdy jeho protivníci jsou přesvědčeni, že oni reprezentují Boží vůli, že Boží přízeň je na jejich straně. Jeremiáš nepřestává důvěřovat Hospodinu, i když má „kvůli němu“ velké problémy. Nakonec dokáže svou důvěru proměnit v chválu Hospodina, i když vítězství zdaleka ještě není dosaženo.
Osud Jeremiášův je tak předznamenáním osudu Ježíšova. Při vší úctě a respektu k druhým je třeba hájit pravdu i za cenu nepřízně. Není možné se „zalíbit všem“. Je někdy velmi obtížné nepodlehnout nátlaku druhých, zůstat sám sebou, protože člověk si nemůže být stoprocentně jist „svou pravdou“, musí být ochoten připustit, že se mýlí. V textu však jde především o jistotu čerpanou ze vztahu k Bohu v situaci pronásledování, o důvěru, že Boží pravda se prosadí.
Jan 10,31-42
Židé brali kameny, aby Ježíše kamenovali. Ježíš jim na to řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat?“ Židé mu odpověděli: „Pro dobrý skutek tě nechceme kamenovat, ale pro rouhání: ty jsi jen člověk, a děláš ze sebe Boha.“ Na to jim Ježíš řekl: „Ve vašem Zákoně je přece psáno: `Já jsem řekl: Jste bohové.' Jestliže nazval bohy ty, kterým se dostalo Božího slova – a Písmo nemůže být zrušeno – můžete vy říkat o tom, kterého Otec posvětil a poslal na svět, že se rouhá, protože jsem řekl: `Jsem Syn Boží'? Nekonám-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Jestliže však je konám a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a (konečně) pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.“ Znovu by se ho byli rádi zmocnili, ale on jim unikl. Zase odešel za Jordán na to místo, kde dříve křtíval Jan, a tam zůstal. Přišlo k němu mnoho lidí. Říkali: „Jan sice neudělal žádné znamení, ale všechno, co Jan řekl o něm, bylo pravda.“ A mnoho jich tam v něho uvěřilo.
Ježíš překážel, protože narušoval nároky svých oponentů na výklad Boží vůle, protože se vymykal, protože zůstal věrný sám sobě a svému poslání od Otce. Protože jeho oponenti měli jasnou představu, o tom, co Bůh smí a nesmí, jak mají běžet dějiny spásy, nebyli s to Ježíše přijmout v jeho poslání a postavení u Boha, přestože to z jeho skutků bylo zřejmé. Svým způsobem to muselo být jasné i jim. Ale ten, kdo nechce vidět skutečnosti, vidět pravdu, ji nevidí, protože se úmyslně nedívá; je slepý svým přesvědčením o realitě. Znovu a znovu můžeme zakoušet, jak pravdivé je české pořekadlo „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění“. Jsou lidé, které nepřesvědčí nic, i kdyby se udál zázrak před jejich očima, i kdyby byli svědky velkých činů – stejně by všechno relativizovali, popírali, devalvovali a přikládali dotyčnému špatné úmysly.
Ježíš se nenechal spoutat nástrahami svých protivníků a dál pokračoval ve svém poslání. To mnohé oslovilo. Ježíš se svými oponenty mluví, snaží se jim ukázat skutečnost, ale když to k ničemu nevede, odejde. To je leckdy nejlepší řešení.
