3.4.2022, neděle, 5. postní

Ježíš se dostal do konfrontace se Zákonem, který nařizoval potrestat člověka, který se těžce provinil. Ježíš ctil Zákon, ale přesto člověka nepotrestal, nýbrž mu odpustil. I nám.

Ježíš ukazuje, jak je schopen odpouštět i hříšníkovi, protože mu záleží na každém člověku. Učitelům Zákona a farizeům na ženě, přistižené při cizoložství, nezáleželo. Záleželo jim na plnění litery Zákona a na tom, aby chytili Ježíše do pasti. Měli podle Zákona důvody, proč měla být potrestána.

Ježíš však z jejich pasti unikl a všechny je zahnal. Poukázal na to, že hříšníky jsou všichni a měli by tedy být všichni potrestáni. Jenže nade všemi je milosrdný Bůh, který chce všem odpustit. Je to ale možné jen tehdy, když přiznají svou vinu a po Božím odpuštění touží.

Podle staré, ale falešné tradice člověk hříchem Boha urazí a Bůh se na něj hněvá. Je třeba jej usmířit, jinak provinilého člověka potrestá a zničí, na věky zavrhne. Usmířit jej mohl pouze Boží Syn svou obětí, tedy Bůh, neboť urážka nekonečného Boha je nekonečná a pouze sebeobětováním Nekonečného bylo možno ji odčinit.

„Představa, … že Otec poslal Syna, ten se podrobil jeho vůli, aby odčinil „nekonečnou urážku“, kterou mu způsobil člověk svým hříchem, nechal tohoto Syna krutě trpět a umřít v hrozné opuštěnosti … – to je představa Boha krutého, mstivého, krvelačného a necitelného. Takový Bůh je nepochopitelný a nelidský; málo pak pomůže, že byl pak přece Ježíš vzkříšen a vzat do nebe …. Takové představy vedou k odmítnutí, k ateismu.“ (Josef Zvěřina. Pojetí Boha, pojem osoby a proměnnost Boha v nejnovější teologii. Číslo: 2011/3 (Studie). Samizdatový časopis Teologický sborník, 1/1978.)

• Bůh je podle této logiky krvelačný otec, který si žádá smrt vlastního Syna na smíření lidstva se sebou. Byla to ale logika mnohých teologů a ta se dodnes objevuje ve zbožných písních a jiných textech.

Např.: Ježíš Kristus, Pán a Král, / hrotu kopí bok svůj dal, / a když vyšla s vodou krev, / usmířen byl Boží hněv. (Denní modlitba církve II, Kostelní vydří 2005, s. 2029)

Často pro nepravosti / chtěl bůh lidi trestati, / ona hnutá lítostí / nepřestala žádati, / až milost vyprosila, / Boží trest odvrátila. (Tamtéž, s. 1681)

• Tak to ale není. Bůh si nepřeje Synovo utrpení a smrt, ona není smyslem toho, proč on se stal člověkem. Okamžikem Synova sebeobětování není až smrt na kříži, nýbrž už vtělení, to, že se stal člověkem. K jeho zabití došlo logicky v jeho konfliktu se zlem ve světě. Tomuto konfliktu se nemohl vyhnout, protože v něm bylo jedině dobro, kdežto ve světě vládne dobro i zlo.
• Bohu tedy nejde o potrestání člověka, nýbrž je kdykoliv připraven mu jeho hřích odpustit. Žádá od něj pouze, aby svého hříchu litoval, aby se obrátil, aby se odvrátil od hříchu a přivrátil se k Bohu. V církvi k tomu existuje dokonce svátost, svátost smíření, svátost nového začátku, nového života.
• Do konfliktu mezi dobrem a zlem jsme i my postaveni, ale jako ti, kdo nad zlem zvítězí, které Bůh zachraňuje.