Sobota 14. 5. 22 – svátek sv. Matěje, apoštola
Sk 1,15-26
Petr se postavil před bratry – bylo tam shromážděno na sto dvacet lidí – a řekl: "Bratři, muselo se splnit slovo Písma, kde Duch svatý už ústy Davidovými mluvil o Jidášovi, o tom, který na Ježíše přivedl stráže, ačkoliv patřil do počtu nás Dvanácti a byl vyvolen ke stejné službě. Z odměny za svůj zlý čin si koupil pole, ale pak se střemhlav zřítil, jeho tělo se roztrhlo a všechny vnitřnosti vyhřezly. Všichni obyvatelé Jeruzaléma se o tom dověděli a začali tomu poli říkat ve svém jazyce Hakeldama, to znamená Krvavé pole. Neboť je psáno v knize Žalmů: ‚Jeho obydlí ať zpustne, ať není nikoho, kdo by v něm bydlil‘; a jinde je psáno: ‚Jeho pověření ať převezme jiný.‘ Proto jeden z těch mužů, kteří s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi, od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat, musí se spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání." Vybrali tedy dva, Josefa jménem Barsabas, zvaného Justus, a Matěje; pak se modlili: "Ty, Pane, znáš srdce všech lidí; ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil, aby převzal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš opustil a odešel tam, kam patří." Potom jim dali losy a los padl na Matěje; tak byl připojen k jedenácti apoštolům.
Liturgické čtení, z něhož je z textu vynechaná část s Jidášovým koncem (verše, jež jsou zde kurzívou), přináší dvě základní informace, a to konec Jidášův v rámci Dvanácti a dovolbu apoštola Matěje („výběrové“ řízení na funkci apoštola v rámci Dvanácti). Pouze Matoušovo evangelium a Skutky mluví o Jidášově smrti (jde nicméně o dvě různé tradice spojené s polem zvaným Pole krve – Hakeldama). Líčení Jidášovy smrti (ať už šlo historicky o skutečnou fyzickou nebo duchovní smrt, tedy odpad od Ježíše) je jakýmsi varováním pro ty, kdo odejdou ze společenství Ježíšových učedníků a pokračovatelů, z církve. Jsou mrtví, vyloučili se ze společenství spásy. I když záleží na každém jednotlivci, tak přesto „nikdo není nenahraditelný“ a odchodem z církve člověk škodí především sám sobě. Jidáš nejspíš odešel a přešel „na druhou stranu“, protože se nenaplnily jeho představy, jeho naděje, které do Ježíše vkládal, jeho ambice.
Dovolba apoštola Matěje, jenž má přijít na Jidášovo místo, je zajímavá způsobem volby i kritérii. Z možných kandidátů jsou vybráni dva a mezi nimi se má rozhodnout. Kritéria pro to jsou: příslušnost k širšímu okruhu Ježíšových učedníků (chodili s námi v době Ježíšova pozemského působení) a stali se společně s Dvanácti svědky Ježíšova zmrtvýchvstání. Způsob volby mezi vybranýma dvěma je zcela běžný a dodnes praktikovaný v situacích, kdy se zdá, že obě možnosti jsou vyrovnané (losování jako naše „hodit si korunou“), avšak je doprovázen modlitbou, nejde tedy jen o náhodu.
Jan 15,9-17
Ježíš řekl svým učedníkům: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. To vám přikazuji: Milujte se navzájem!“
Jde o pokračování řeči o vinném kmeni, kde téma zůstávání v Ježíši je rozvinuto tématem vzájemné lásky, a to lásky mezi Otcem a Synem, lásky mezi Ježíšem a učedníky a nakonec mezi učedníky samými. Aby láska mezi učedníky opravdu fungovala, je třeba, aby zůstali v lásce Ježíšově, protože jedině tak jsou schopni jít až za hranice lásky k sobě samým. Nárok, který tu Ježíš pro své učedníky staví, svým způsobem přesahuje přikázání milovat bližního jako sebe sama, protože jde o položení života za druhého. Tak jako Ježíš dává svůj život za učedníky, jsou i oni pozváni a povoláni k tomu, aby dali svůj život za sebe navzájem. To je výrazem skutečného přátelství. V této vypjaté situaci blížící se smrti Ježíš deklaruje vzájemné vztahy s učedníky jako přátelství, jako rovnocenný vztah, který nastolil on tím, že se s nimi dělí o to nejcennější, co má a čím žije, o intimní společenství s Otcem.
Znovu se tu objevuje Ježíšovo přání a určení učedníků, jeho přátel, a to přinášet trvalý užitek, a zároveň ujištění, že dostanou od Otce to, co pro to potřebují. Trvalým užitkem je míněna především apoštolská činnost, růst Božího království na zemi. A to je vázáno na skutečnou vzájemnou lásku. Jen skrze vzájemnou úctu a lásku učedníků (křesťanů) může Boží království na zemi růst, může církev být věrohodná a věrohodně o Bohu a jeho království svědčit.
