Neděle 15. 5. 2022 – 5. neděle velikonoční

Sk 14,21b-27

Pavel a Barnabáš se vrátili do Lystry, Ikónia a do Antiochie. Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. V jednotlivých církevních obcích jim po modlitbě a postu ustanovili starší a poručili je Pánu, v kterého uvěřili. Potom prošli Pisídií a Pamfýlií a hlásali slovo Páně v Perge. Pak odešli do Atálie. Odtamtud odpluli lodí do Antiochie, kde byli kdysi doporučeni milosti Boží k dílu, které teď ukončili. Když tam přišli, svolali církevní obec a vypravovali, co všechno Bůh s nimi vykonal a jak otevřel bránu k víře pohanům.

Po dokončení své cesty se Pavel a Barnabáš vracejí zpět do Antiochie. Cestou zpět ve městech, kde založili obce, ustanovují lokální vedení. Skutky už reflektují situaci církevních obcí na konci 1. století. Všude také nepřestávají uvádět víru svých adresátů na pravou míru. Nepochybně i tehdejší lidé měli nerealistické představy o tom, jak víra v pozitivním smyslu změní jejich aktuální život. A místo toho zakoušeli problémy, neporozumění, konfrontaci s okolím, spojenou leckdy s nepříznivými sociálními důsledky. Víra nemění jen tak okolnosti života, život se díky ní nestává lehčí z hlediska objektivních událostí, ale smysluplnější, zakotvenější, otevřenější a méně soustředěný na vlastní prospěch.

Zj 21,1-5a

Já, Jan, viděl jsem nová nebesa a novou zemi dřívější nebesa a dřívější země zmizely, ani moře už není. A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha. A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: „Hle – Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on – Bůh s nimi – bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo.“ A ten, který seděl na trůně, řekl: „Hle – všechno tvořím nové!“

Nová realita, která přichází shora, od Boha. Není v ní moře, což znamená, že v ní není nic, co by člověka ohrožovalo. (Pro Židy představovalo moře ohrožující živel, protože s ním neměli blízkou zkušenost, nebyli totiž zdatnými mořeplavci.) Nebeský Jeruzalém představuje vrchol stvoření, krásu bytí, definitivní pojení s Bohem. Toto nové bytí je bytím bez strastí, bytím naplněným radostí. V nebeském Jeruzalémě není chrám, protože je tam Bůh sám. Tato vize představuje naplnění starozákonního vyvolení: Bůh bude přebývat s lidmi a oni budou jeho vyvoleným lidem. Zaslíbení z Exodu se naplno naplňuje až zde, v nebeském Jeruzalémě.

Jan 13,31-33a.34-35

Když (Jidáš) odešel, Ježíš řekl: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě; ano, hned ho oslaví. Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“

Ježíš v Janově evangeliu svou smrt charakterizuje jako oslavení, neboť se zcela ztotožňuje s Otcem. Jeho potupná smrt na kříži je ve skutečnosti projevem velikosti a slávy. Ježíš tu mluví o novém přikázání, ale přitom odkazuje na něco, co již platilo: na vzájemnou lásku učedníků. Přikázání lásky není nové, je nové ve svém absolutním nároku milovat druhé jako Ježíš miluje, to znamená nejen milovat druhého jako sebe sama, nýbrž být ochoten dát sebe sama pro záchranu druhého.