Úterý 17. 5. 2022 – 5. týden velikonoční
Sk 14,19-28
Do Lystry přišli židé z Antiochie a z Ikónia, přemluvili dav a začali Pavla kamenovat. Pak ho vyvlekli ven z města, protože mysleli, že už je mrtvý. Když ho však učedníci obstoupili, vstal a šel zase do města. Ale na druhý den odešel s Barnabášem do Derbe. Také v tomto městě hlásali radostnou zvěst a získali mnoho učedníků. Potom se vrátili do Lystry, Ikónia a do Antiochie. Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. V jednotlivých církevních obcích jim po modlitbě a postu ustanovili starší a poručili je Pánu, v kterého uvěřili. Potom prošli Pisídií a Pamfýlií a hlásali slovo Páně v Perge. Pak odešli do Atálie. Odtamtud odpluli lodí do Antiochie, kde byli kdysi doporučeni milosti Boží k dílu, které teď ukončili. Když tam přišli, svolali církevní obec a vypravovali, co všechno Bůh s nimi vykonal a jak otevřel bránu k víře pohanům. A zůstali pak s (tamějšími) učedníky delší čas.
Část textu (verše 21b-27) se četla v neděli. Zde je zmíněna předchozí epizoda s kamenováním a doplněna závěrečná konstatace, že Pavel a Barnabáš zůstali s učedníky v Antiochii delší čas.
Je zajímavé, že se Pavel o této cestě prakticky ve svém přehledu činnosti na začátku listu Galaťanům vůbec nezmiňuje. Důvodem nejspíš byla jeho pozdější roztržka s Barnabášem. Jediný údaj, který by na tuto cestu mohl v jeho listech poukazovat, je v 2 Kor 11,25, kde zmiňuje kamenování, o němž je řeč i v tomto úryvku. Autor Skutků líčí tuto záležitost, jako by téměř o nic nešlo, ale ve skutečnosti to muselo být velmi dramatické, ohrožující na životě, a tedy velmi náročné. Autorovi jde o zdůraznění Pavlovy i Barnabášovy neutuchající apoštolské činnosti, při níž nedbali na žádná nebezpečí. Poznámka, že do Božího království lze dojít jen skrze mnohá utrpení i o ustanovování starších v nově založených obcích, odráží spíše realitu doby, v níž Skutky vznikly (mezi lety 80 až 90). Celkově jde o obraz misie k pohanům, která se právě z Antiochie vítězně rozjela „ve velkém“. Jí vděčíme za svou víru de facto i my dnes.
Za povšimnutí stojí zmínka o tom, že starší byli ustanovováni po modlitbě a postu. Nešlo tedy jen o jmenování (ustanovení) do čela obce těch, kteří se mohli z lidského hlediska jevit jako nejlepší, nýbrž do hry je vzat i Boží hlas. Ten sice nepochybně z nebe či jiným zjevením neoznamoval, kdo to má být, ale modlitba a půst dovolila Pavlovi a jeho společníkům, aby jednali s odstupem, rozvahou a vědomím, že jde o věc Boží. Další důležitou skutečností je ustanovování starších, tedy vytváření struktury obcí. Žádné společenství nemůže fungovat bez určité struktury a rozdělení úkolů a kompetencí, má-li efektivně působit.
Jan 14,27-31a
Ježíš řekl svým učedníkům: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: ,Odcházím‘ a ,(zase) k vám přijdu‘. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane. Už s vámi nebudu mnoho mluvit, protože přichází vládce tohoto světa. Proti mně však nezmůže nic. Ale ať svět pozná, že miluji Otce a jednám, jak mi Otec přikázal.“
Závěr 14. kapitoly Janova evangelia přináší důležité poselství. Ježíš odkazuje svým učedníkům pokoj, a to jiný, než nabízí svět/společnost. V čem má být tento pokoj jiný? Běžně pokojem (v srdci) rozumíme vnitřní vyrovnanost, nepodléhání vypjatým emocím, zejména negativním, urovnané vztahy s ostatními, vnitřní i vnější mír a klid. Takový pokoj je důsledkem člověkova úsilí, jde o velmi žádaný pozitivní stav lidské mysli a lidského srdce. Ježíš však nabízí mnohem víc: pokoj, který nabízí, je jeho pokojem, je podílem na jeho zakotvenosti v Otci, je spojen s jistotou naplnění Božích zaslíbení, jak to v sobě i hebrejské slovo šalom obsahuje. Ježíš tedy nabízí učedníkům možnost zakotvení v Otci, jež jim dovolí zvládnout vypjaté situace; v dané chvíli především tu, která před Ježíšem i učedníky stojí, totiž Ježíšovu smrt na kříži. Ježíš jim již dopředu nabízí jiný pohled na situaci, nikoliv paniku, hrůzu, frustraci, nýbrž vizi smyslu, pohled za horizont, opodstatněnou důvěru v Boží jednání. Ježíšův pokoj je pokojem důvěry, oddanosti a naděje, není to primárně plod lidské disciplíny a práce na sobě, nýbrž dar víry, která unese všechno, protože je držena láskou, jak podotýká apoštol Pavel ve svém chvalozpěvu na lásku (1 Kor 13).
Ježíš vyzývá učedníky k radosti nad svým odchodem k Otci. To je skutečně realizovatelné pouze z pozice víry. Učedníci po jeho smrti zažívali obrovské prázdno, jak lze vyčíst i z evangelií (včetně Janova), a teprve zkušenost s jeho zmrtvýchvstáním jim umožnila nahlédnout Ježíšovu smrt v jiném světle. To vyjadřuje autor evangelia i Ježíšovými slovy o pokoji.
Tato slova je důležité promýšlet právě dnes v konfrontaci s válečnými událostmi na Ukrajině. Pokoj neznamená lhostejnost nebo rezignaci, útěk nebo zavírání očí a uší, nýbrž odvahu k důvěře, že Bůh má situaci v rukou, i když my to nejsme s to vůbec vidět, že celé dění má smysl, resp. že Bůh dokáže využít i této hrůzné reality, která se ho nepochybně hluboce dotýká a působí mu bolest, k vytvoření nové reality, ke vzkříšení.
