Středa 18. 5. 2022 – 5. týden velikonoční

Sk 15,1-6

Někteří lidé přišli z Judska (do Antiochie) a poučovali bratry: „Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy.“ Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma. Církevní obec je tedy vypravila na cestu. Šli přes Fénicii a Samařsko a obšírně vykládali o tom, jak se pohané obracejí, a tím působili všem bratřím velikou radost. Když přišli do Jeruzaléma, byli přijati od církevní obce, apoštolů a starších. Vypravovali jim, co všechno Bůh jejich prostřednictvím vykonal. Ale někteří z těch, kdo přešli k víře z farizejské strany, zasáhli a říkali: „Pohané musí přijmout obřízku a je třeba jim nařídit, aby zachovávali Mojžíšův Zákon.“ Sešli se tedy apoštolové a starší, aby tu věc uvážili.

Různost názorů i konflikty patří k životu každého společenství. Jde o to, jak se s nimi naloží a v čem spočívají. Oni zastánci obřízky, tedy vazby na židovství, vůbec nemuseli být špatní lidé (ba naopak), zkostnatělí dogmatici, nýbrž zastánci logické interpretace, vazby na tradiční výklad Božího slova. Vůbec nepopírali, že spása je darována lidem skrze Ježíše. Ale Ježíš byl Žid, respektoval Zákon a židovské tradice, byl věrný Božímu slovu. A Bůh přece nařídil obřízku jako znamení příslušnosti k Božímu lidu, ke společenství zaslíbení; to Ježíš nikdy nezpochybnil. Z toho lze vyvodit, že aby pro pohany, kteří uvěřili, platila spása darovaná skrze Ježíše, je třeba, aby se dali obřezat, aby vstoupili i formálně do společenství vyvolení, stali se proselyty, tedy Židy. Tak to viděli oni zastánci obřízky. Pavel s Barnabášem však ve svém chápání Božího jednání v Ježíši Kristu došli k radikálnější interpretaci: Je-li spása darována ve smrti a zmrtvýchvstání Ježíše-Božího Syna, pak není třeba ji ničím doplňovat, protože v jeho osobě již jsou Boží zaslíbení naplněna, není tedy třeba „vracet se zpátky“. Tato různost názorů byla natolik závažná, že bylo třeba ujasnit, co je správná interpretace. Obě strany tedy hledaly cestu a rozhodly se společně problém řešit.

Konflikt mezi tradicionalisty a novátory je velmi obtížný a najít smysluplný kompromis se vždy nepodaří. Tradicionalisté se bojí ztráty identity, proto lpí na závaznosti tradic, jež vnímají jako Boží vůli, novátoři tradice vesměs neodmítají, ale konfrontují je s aktuálním životem; nové prosazují také z důvodu zachování identity, protože lpění na tradicích, jež jsou již omezující, bránící růstu, ohrožuje dané společenství zánikem. Život jde neustále dál a Bůh nezůstává omezen minulostí.

Dnes se neustále mluví o nutnosti dialogu, vzájemného naslouchání a společného hledání pravdy, většinou však zůstane jen u slov. Skutky nabízejí příklad, jak je možné tohle realizovat: sejít se, naslouchat jeden druhému, modlit se společně o nalezení východiska a cesty vpřed a pak dospět k nějakému závěru, který bude pro obě strany směrodatný, je skutečnou cestou dál.

Jan 15,1-8

Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“

V 10. kapitole evangelia mluví Ježíš metaforicky o tom, že je dveřmi pro ovce, že je dobrým pastýřem. Zde se přirovnává k vinnému kmeni, který nese větve, jež mají přinášet plody. Aby toho byly schopné, musí být vinařem očištěny, tedy musí z nich být odstraněno všechno, co větev zeslabuje, aby její ovoce bylo co nejkvalitnější. Čištění je nutné, i když ne vždy příjemné a zdánlivě i podivné, protože to, co je odřezáváno, jsou nádherné zelené a zdravé výhonky. Je to podobné jako stříhání stromů nebo zaštipování rajčatových výhonků. Avšak jsou to výhonky, které jsou neplodné. Čištění se děje prostřednictvím Ježíšova slova, tedy tím, že jej učedníci přijali (Ježíš je přece Slovo-Logos) a poslouchají ho. To vede k tomu, že opouštějí svou sebestřednost, svůj egoismus a spoléhají se na Ježíše. Bez něj je práce pro Boží království marná. Základním tématem je zůstávat, a to učedníci v Ježíši a Ježíšovo slovo v nich. Pak je jednota úplná.

Obraz nabízí velmi demokratický model církve – každá ratolest, každý příslušník církve má stejné napojení na základ, tedy vinný kmen. Navzájem jsou členové církve propojeni přes tento kmen, přes Ježíše, on stojí vždy ve středu jejich vztahu. Aby toto propojení fungovalo a zůstalo zachováno, je třeba, aby všichni zůstali navázáni na Ježíše-vinný kmen. Pak ponese celé společenství obrovské plody. Ovoce, o něž tu jde, není jen dobrý, morální způsob života, dobré skutky – to přece dělají i lidé mimo církev (a mnohdy mnohem více než křesťané) –, nýbrž tím ovocem je naplnění nároku, jež na křesťany Otec klade: být Ježíšovými učedníky, přáteli, svědky, být pokračovateli jeho lásky, která se rozdává – a to bez Ježíše nelze. K tomu je ono čištění.

Stane-li se člověk skutečně plodnou ratolestí, někým, kdo je tak spojen se kmenem, že jinak není, pak ví, oč má prosit, pak stojí na místě Ježíšově a prosí jeho způsobem. To Otec vyslyší, protože je to nepochybně ve shodě s jeho vůlí.