29.5.2022, neděle, Nanebevstoupení Páně, 7. velikonoční
Dnes slavíme velký svátek, Nanebevstoupení Páně. Zmrtvýchvstalý Kristus se přestal učedníkům zjevovat, teď už byl další osud jejich společenství na nich.
Evangelium podle Lukáše mluví o celé řadě skutečností spojených s nanebevstoupením Páně.
Stručně opakuje, proč se Boží Syn stal člověkem. Aby všem národům byly odpuštěny hříchy. Aby mohlo dojít k vyvrcholení konfliktu mezi dobrem a zlem, aby dobro a život mohlo zvítězit nad zlem a smrtí.
„Vy jste toho svědky“ – toto svědectví je dáno za úkol ne jednotlivci, nýbrž společenství, církvi. Ježíš většinou mluví v množném čísle.
Příslib slíbeného Božího Ducha, moci z výsosti.
Požehnání
Ne moc srozumitelné Ježíšovo vznášení se k nebi. To si nemusíme vykládat jako Ježíšův pohyb v prostoru, skutečný let. Jednou na horách jsem pozoroval orla alpského jak nepohnutě kroužil na obloze a stoupal stále výš až úplně zmizel, zmizel v nebi. Ale Ježíšovo nanebevstoupení bylo jiného druhu. Už byl u Otce, ale přesto se zjevoval apoštolům a jednou to bylo naposledy.
Jeho rozloučení bylo spojeno s požehnáním a s velikou radostí učedníků a velebením Boha, i když mohlo také být spojeno se smutkem. Ale nebylo. Mohlo by být smutnou událostí, kdyby je Ježíš prostě opustil, ale on jim přislíbil svého Ducha, skrze kterého je stále s jejich společenstvím, se svou církví.
My jsme toho všeho svědky, my jsme přijali Božího Ducha, my jsme přijali Kristovo požehnání, my jsme přijali toto všechno jako církev, za kterou neseme odpovědnost.
Ale kolik nás je? Zdá se, že nás stále ubývá. Ale to přece není naše starost. Tou má být, abychom byli (stále) v chrámě, tedy ve společenství věřících, a abychom velebili Boha a abychom se místo pochybování radovali z víry a abychom místo strachu a úzkosti žili ve společné radosti.