Čtvrtek 16. 6. 2022 – slavnost Těla a krve Páně, 11. týden v mezidobí

Gn 14,18-20

Melchizedech, král Šalemu, přinesl chléb a víno – byl knězem nejvyššího Boha – a požehnal Abrámovi slovy: „Požehnán buď Abrám od nejvyššího Boha, který stvořil nebe i zemi. Veleben buď nejvyšší Bůh. který ti vydal do rukou tvé nepřátele.“ Abrám mu dal desátek ze všeho.

Abrám (ještě před změnou jména na Abrahám) se po vyhrané bitvě setkává s králem Melchisedechem, králem a knězem v Sálemu-Jeruzalému. Abrahám mu z úcty přenechává desátek z kořisti. Král Melchisedech je v tradici výjimečnou postavou, symbolickým předchůdcem mesiánského krále, jenž našel své naplnění v postavě Ježíše Krista. V Ž 110,4 se říká: „Ty jsi kněz navěky podle Malkísedekova řádu“. Na to pak navazuje List Židům, který zdůrazňuje v kap. 5-7, že Ježíš je knězem podle řádu Melchisedechova. „Tento Melchisedech, král Sálemu a kněz nejvyššího Boha, vyšel vstříc Abrahamovi, když se vracel po vítězství nad králi. Požehnal mu a Abraham mu z veškeré kořisti dal desátý díl. Jméno Melchisedech se vykládá jako král spravedlnosti, král Sálemu pak znamená král pokoje. Je bez otce, bez matky, bez předků, jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. A tak podoben Synu Božímu zůstává knězem navždy.“ (Žid 7,1-3).

1 Kor 11,23-26

Bratři! Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: „Toto je moje tělo, které se za vás (vydává). To čiňte na mou památku.“ Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku.“ Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud (on) nepřijde.

Pavel v 1. listu do Korinta opakuje slova ustanovení, jak je z tradice přejal. Jeho verze již dokládá, že jde o liturgizovaný text, který však uchovává vazbu na historické okolnosti („noc, kdy byl Ježíš zrazen“). Pavel tato slova ustanovení ovšem necituje jako něco pro adresáty neznámého, ale jako něco, co je pro ně závazné jako návod k jednání. V Korintě došlo totiž k dezinterpretaci večeře Páně, jež se stala místo integrujícím shromážděním obce spíše shromážděním přinášejícím rozdíly a zdůrazňujícím společenské nerovnosti. Jde tedy o význam těchto slov a slavení eucharistie pro život obce. Nelze slavit večeři Páně a neupravit svůj život ve shodě s ní. Večeře Páně je večeří Ježíšovy vydanosti, Ježíšova sebeodevzdání učedníkům/lidem. Když se tato Ježíšova večeře opakuje, znovu se zpřítomňuje tento moment jako zavazující pro jeho následovníky. Činit na Ježíšovu památku znamená činit to, co udělal on – dát se k dispozici. Slavit večeři Páně tedy neznamená přijmout odměnu za dobré a zbožné chování, nýbrž přijmout poslání žít pro druhé, jít Ježíšovou cestou. A to je hodně závazné.

Lk 9,11b-17

Ježíš mluvil k zástupům o Božím království a uzdravil ty, kdo potřebovali léčení. Začalo se schylovat k večeru. Dvanáct (apoštolů) k němu přistoupilo a řekli mu: „Rozpusť lid. Ať jdou do okolních vesnic a dvorců, aby si tam našli nocleh a něco k jídlu, protože tady jsme na opuštěném místě.“ Odpověděl jim: „Vy jim dejte jíst!“ Řekli: „Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby, ledaže bychom šli a nakoupili jídla pro všechny tyto lidi.“ Bylo jich totiž na pět tisíc mužů. Řekl svým učedníkům: „Rozsaďte je ve skupinách asi po padesáti!“ Udělali tak a všechny rozsadili. Vzal pak těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal je, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali lidu. Všichni se najedli dosyta a ještě se sesbíralo plných dvanáct košů zbylých kousků.

Zázračné nasycení, jež Lukášovo evangelium podává pouze jednou (na rozdíl od Mk a Mt), je předobrazem eucharistické hostiny. Ježíš řeší problém nedostatku jídla pro lidi tím, že rozmnožuje to, co je k dispozici. Z onoho lidského mála je z Boží štědrosti najednou dostatek pro velké množství lidí. Kdykoliv je člověk ochoten dát, dělit se i o to málo, co má, stává se jeho dar zdrojem velkého obohacení. Nejenom že se všichni nasytili, ale ještě zbylo, a to v plnosti (12 košů). Kdo tohle jednou zažil, ví, že je to reálné, že to není pohádka.

Naše dary pro Ukrajinu nám samým přinesou mnohem víc, než jsme darovali. Tak je to vždy. Bůh není skrblík.