26.6.2022, neděle, 13. v mezidobí
Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale my žijeme, jsme živí. Děkujme Bohu, že nám dává žít, žít s ním.
Lk 9,51-62
Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé.
Žádný, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se za sebe, …
V církvi je vždy něco mrtvého a něco živého. To mrtvé je třeba opustit a neohlížet se za tím. Ať to pohřbí ti, kdo jsou sami mrtví. My živí, živá církev, musíme jít dál.
Ale otázka je, zda jsme připraveni usilovat o novou církev, o novou podobu církve. Jsme připraveni hledat její podobu pro přítomnost a pro budoucnost?
Církev nemůže žít jenom z tradic, i když samozřejmě tradice víry je stálá a pevná a neměnná a církev ji neustále uchovává. Ne tak tradice jednání, mravnosti, praxe. Je třeba rozlišovat tradici víry a tradici mravnosti.
Tradice víry je založena na odkazu nauky víry, který nám předal Ježíš Kristus a pak apoštolé a na kterém trvá celý sbor biskupů v čele s biskupem římským, tedy papežem, a celá církev. Je sice možné, že se někdo odchýlí od tohoto pokladu víry a začne jinak věřit a jinak hlásat Boží slovo, ale to jsou heretici, kteří setrvávají ve svém omylu i přes napomínání biskupů.
Tato víra je neměnná a přetrvává všechny věky. Vyznáváme ji při mši sv. apoštolským nebo nicejsko-cařihradským vyznáním víry.
Něco jiného je tradice mravnosti, tradice života z víry, tradice způsobů jednání. Víme přece, jak se má správně jednat. Ale v různých dobách je to různé. Tradice mravnosti není neproměnná, naopak se mění a musí se měnit podle toho, jak se vyvíjí společnost, její kultura, ekonomická situace, porozumění člověku a např. lidské sexualitě, rodinnému životu, jak se mění sociální nauka církve, jak se mění porozumění jednotlivci i společnosti.
Na to všechno musí církev reagovat, aby byla schopna lidem ukazovat správnou cestu. V tom všem se musí tradice mravnosti měnit. Za posledních sto let došlo k důležitým změnám v církevní nauce v pojetí manželství a rodiny, v pochopení práv člověka, v hodnocení života sexuálních menšin, včetně homosexuálů, v nauce o emancipaci ženy, v dosazování laiků, včetně žen, na církevní funkce a např. za nemocniční kaplany, v hodnocení života křesťanů i nekřesťanů a lidí bez víry, v přijímání rozvedené lidi společenstvím církve, atd.
To je výzva evangelia a poselství papeže Františka. Nauka církve je ve věcech víry stálá a neměnná, ale ve věcech uplatňování víry v praxi se měnila a mění a bez pochyby bude měnit, protože se mění společnost i každý člověk. I lidská přirozenost se vyvíjí.
Mrtvé tradice, jak se má správně jednat, je třeba přenechat mrtvým, nemají už žádnou sílu, ani v přítomnosti, ani v budoucnosti. Kdo položí ruku na pluh, nesmí se ale ohlížet na minulost, nýbrž jít kupředu.
