24.7.2022, neděle, 17. v mezidobí

Lk 11,1-13

Proste, a dostanete, slibuje Ježíš v evangeliu.

Proste, a dostanete, slibuje Ježíš v evangeliu.

Zkušenost mnohého z nás je jiná. Prosili jsme, a nedostali jsme. Třeba jsme prosili za život a zdraví blízkého člověka, ale on stejně umřel. Nebo jsme prosili o úspěch při zkoušce, ale stejně jsme neuspěli. Prosíme o mír a pokoj na Ukrajině, ale válka stejně trvá.

Jaký význam tedy má Ježíšův příslib? To je otázka, kterou si kladu už po desítiletí.

Bůh není automat na zázraky, ale my jsme ho prosili o zázrak, my jsme ho prosili, aby zvenku zasáhl do přirozeného běhu světa. To on sice může, ale zpravidla to nedělá, nechává lidi, aby sami řešili problémy tohoto světa.

To je jedna stránka věci. Druhá stránka je, že Bůh je se mnou a dříve, než ho prosím, mi dává víc, než jsem si schopen uvědomit, že naplňuje můj život, že mohu žít a vidět oslnivou nádheru Boží, že mohu jít po cestě vedoucí do jeho království. O tom se obtížně mluví. Co ještě víc bych mohl od Boha žádat?

To jsem si uvědomil, když mi bylo možná sedmnáct let, a to je myšlenka, která mě provází celý život. Je to pravda. Bůh mi dává věci nesmírné, nádherné, nesouměřitelné s tím, co jsem v životě zažil negativního.

Předstupujeme před Boha se svými obětními dary, ale ve skutečnosti je to tak, jak se píše v žalmu 141,2:

Mé dlaně zvednuté přijmi teď Bože můj, tak jako večerní obětní dar. Modlitba má ať k tobě stoupá, tak jako vůně kadidlová.

V mých dlaních nic není, nic, co bych mohl Bohu přinést, nic, za co bych si mohl vůči Bohu dělat jakýkoliv nárok, např. aby vyslyšel mou prosbu. Uvědomme si, že naše dlaně jsou prázdné, ale Bůh je přesto přijímá jako mou modlitbu. Není nic, co by mi už nebyl dal, vždyť můj život směřuje do Božího království. Zahrnuje mě svým darem víc, než si vůbec dovedu představit. A dřív, než ho vůbec prosím.

Všechno jsem od něho už dostal, protože mi dává spásu, věčnou přítomnost, věčné společenství s ním.