Čtvrtek 4. 8, 2022 – 18. týden v mezidobí, sv. Jana Marie Vianneye

Jer 31,31-34

Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu: ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; smlouva, kterou zrušili, ačkoli já jsem byl jejich pánem – praví Hospodin. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech – praví Hospodin: Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem! Nebude již učit druh druha, bratr bratra: „Poznej Hospodina!“ Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího – praví Hospodin. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu.

Zaslíbení nové smlouvy Hospodina s vyvoleným lidem od proroka Jeremiáše je výrazem naděje a stvrzením věrnosti Hospodinovy. Ona nová smlouva neznamená zrušení té staré, nýbrž její obnovu na jiné úrovni. Tato „nová“ smlouva znamená proměnu vztahů. Již nebude stačit dodržování psaných zákonů a nařízení, nýbrž půjde o navázání niterného hlubokého vztahu člověka s Hospodinem. Na takovéto pojetí smlouvy se odvolává i nová smlouva uzavřená skrze Ježíše Krista v jeho oběti. Bůh zůstává věrný svým příslibům, ale jejich realizace je vždy nová, vyžaduje obnovu srdce člověka jako Božího partnera. I pro ni otevírá Bůh cestu svou velkorysostí: „Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu“.

Bůh je věrný, ale ne statický, nýbrž dynamický a vynalézavý v otvírání nových cest pro člověka, aby s ním mohl být.

Mt 16,13-23

Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. (Od té doby) Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!“ On se však obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“

Učedníci jsou s Ježíšem na cestě již mnoho měsíců, ba několik let, tak se jich Ježíš ptá, zda pochopili, kým on je. Lidé vnímají jeho velikost, ale neumějí jej nikam zařadit, a tak ho běžně považují za „vtělení“ významných postav minulosti; jeho však identita není identitou vypůjčenou od někoho jiného, nýbrž identitou jedinečnou. Jménem učedníků Petr odhaluje tuto identitu, aniž, jak se ukáže vzápětí, skutečně chápe, co to znamená, co tato identita obnáší. Proto Ježíš podotýká, že jeho poznání není čistě lidskou záležitostí, plodem lidského rozumu, nýbrž že toto poznání přichází od Boha. Petrovi je pak svěřena role obrany společenství, církve, před zlem. Ježíš učedníkům předává moc, která byla v Izraeli spojována s rolí učitelů Zákona.

Ježíšova identita má zůstat prozatím skrytá, protože by jí lidé nerozuměli a špatně ji interpretovali, zatěžovali falešnými očekáváními. A jak se ukáže i na Petrovi, byl tento Ježíšův pokyn oprávněný. Ježíš je slíbeným mesiášem, je Božím Synem, ale jeho poslání znamená konfrontaci s dobovými představiteli moci, utrpení a smrt. Teprve pak se projeví ve vzkříšení, kým Ježíš skutečně je. To je ovšem i na Petra příliš a tuto realizaci Ježíšovy identity prudce odmítá. Ježíš mu v řečtině neporoučí, aby zmizel z jeho dohledu, nýbrž aby se zařadil za něj. Aby ho následoval. Petr se svým lidským smýšlením a viděním světa se snaží Ježíše svést z cesty, proto ho Ježíš nazývá satanem – svůdcem, pokušitelem. Řešením je, aby přijal své místo v následování Ježíše. V dané chvíli to ovšem nechápe.

I pro nás zůstává otázka: A za koho mne považujete vy? Za koho považuji Ježíše já ve svém životě, za koho jej považuje naše společenství, naše církev? A to je třeba si říci doopravdy, ne se utéci k bezobsažným formulkám, kterým sami nerozumíme.