Sobota 6. 8. 2022 – 18. týden v mezidobí, slavnost Proměnění Páně

Dan 7,9-10.13-14

Viděl jsem, že byly postaveny trůny a stařec velikého věku usedl. Jeho roucho bylo bílé jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho trůn plápolal ohněm, jeho kola – žhoucí oheň. Ohnivý proud vytékal a vycházel od něho, tisíce tisíců mu sloužily, desetitisíce desetitisíců stály před ním, usadil se soudní dvůr a byly otevřeny knihy. Díval jsem se v nočním vidění, a hle – s nebeskými oblaky přicházel (někdo) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.

Kniha Daniel uvádí vizi, v níž se objevuje postava Syna člověka, postava tajemná se soudcovskou a vladařskou rolí na konci času. Ježíš ji vztáhl na sebe, pravděpodobně to byl jediný tzv. výsostný (mesiánský) titul, který na sebe vztáhl. Tato postava přichází k Věkovitému, postavě, jež symbolizuje Boha. Jejich vzájemnou provázanost naznačuje už tento text z knihy Daniel, nejspíše z 2. stol. př. n. l.

2 Petr 1,16-19

Milovaní! Když jsme vás poučovali o tom, jak mocný je náš Pán Ježíš Kristus a že zase přijde, nedrželi jsme se v té věci nějakých chytrácky vymyšlených bájí. My jsme přece na vlastní oči viděli jeho velebnost. Neboť přijal od Boha Otce čest a slávu, když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: `To je můj milovaný Syn, v něm já mám zalíbení.' Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře. Ale máme něco spolehlivějšího, totiž výroky proroků, a děláte dobře, když na ně dbáte jako na světlo, které svítí na temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.

Autor Druhého listu Petrova se odvolává na vidění Ježíšovy definitivní slávy, jak je známo z evangelní tradice. Tato tradice je velmi důležitá, ale není jediným zdrojem poznání Ježíšovy postavy jako Božího Syna – celá prorocká tradice, resp. všechna posvátná písma (v té době především Tóra, Proroci a žalmy) směřují k naplnění dějin a Božího záměru s člověkem v postavě Ježíšově. Jeho druhý příchod je pak definitivním završením dějin světa. K němu se vztahuje křesťanská naděje.

Lk 9,28b-36

Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho. Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli.

Všechna synoptická evangelia uvádějí tuto scénu (s drobnými odchylkami). V Lukášově verzi, závislé na markovské, vybraná trojice apoštolů Petr, Jakub a Jan zažívá poznání Ježíšovy pravé důstojnosti, jeho náležení do božské sféry (změna výrazu tváře, oslnivá bělost šatu, rozmluva s Mojžíšem a Eliášem jako osvědčenými svědky Božími, reprezentanty Zákona i Proroků), a to v bezprostřední časové blízkosti naplnění Ježíšova tragického osudu v Jeruzalémě. To jim má umožnit pochopit smysl pašijových událostí, aby byli schopni je unést. Ale i tak budou schopni pochopit pravý smysl toho, co zakusili, až se tato realita Ježíšovy existence naplní v jeho zmrtvýchvstání. Učedníky však přemůže spánek – nejde o výraz jejich fyzické únavy, nýbrž o tajemství Boží přítomnosti a jejich neschopnost ji naplno prožívat. (Podobně spí učedníci u Ježíšovy modlitby v Getsemanech.)

Petr by již chtěl mít na této definitivnosti podíl, chtěl by zvrátit či zastavit čas, přebývat už v blaženosti plné Boží přítomnosti a slávy. Místo toho Bůh poukazuje na nutnost následovat (poslouchat) Ježíše, neboť on je milovaným, vyvoleným Synem. Ono sdělení, které při křtu adresováno jen samotnému Ježíši (Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil…), je nyní adresováno učedníkům a rozšířeno o pokyn k následování. Ježíš je vyvolený Syn, Bůh je v něm přítomen, proto je třeba jej poslouchat, jej následovat.

Ve chvíli štěstí i my máme touhu zdržet čas, spočinout navždy v těch chvílích radosti a naplněnosti, jenže to nejde, jsou jen předzvěstí toho, nač se můžeme těšit. A je třeba se z nich radovat a přijímat je s vděčností.