Neděle 7. 8. 2022 – 19. neděle v mezidobí

Mdr 18,6-9

Ta noc, (v níž byli pobiti prvorozenci Egypťanů), byla napřed oznámena našim otcům, aby byli dobré mysli, když bezpečně poznají, jakým přísahám uvěřili. Pak tvůj lid už očekával záchranu spravedlivých a zkázu nepřátel. Neboť čím jsi trestal protivníky, tím jsi oslavil nás, když jsi nás povolal. Vždyť skrytě obětovaly zbožné děti dobrých (rodičů) a svorně si uložily božský zákon, že svatí budou mít stejný podíl na stejných dobrech i stejných nebezpečích, když předtím zazpívali chvalozpěvy otců.

Kniha Moudrosti odkazuje na základní tradici Izraele, tedy vysvobození z Egypta. Tato konstitutivní tradice, ať už jsou její historické kořeny méně velkolepé, než jak nabízí její podání, je spojujícím prvkem celé pospolitosti, která se chápe jako pospolitost vyvolených. Tato pospolitost je zavázána společným dědictvím, společným sdílením osudu – radostného i těžkého. Odkazem na ni jsou i chvalozpěvy otců. Tato tradice utvrzuje celé společenství v důvěře k Hospodinu.

Společné slavení důležitých historických událostí, společného dědictví, společných tradic je pro dané společenství jedním z nejdůležitějších prvků integrace. To začíná v rodině, skupině lidí se společnými zájmy a rozšiřuje se na obec, farnost, společnost, stát. Společné slavení je jedním z nejdůležitějších prvků udržování identity, sounáležitosti a soudržnosti. Je třeba mu věnovat náležitou pozornost, což se dnes vytrácí ve prospěch individuálních zájmů nebo nejrůznějších povrchních oslav typu párty.

Společné slavení a připomínání si různých událostí udržuje kolektivní paměť živou. A je také příležitostí ke společné reflexi a vděčnosti.

Žid 11,1-2.8-19

Bratři! Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly. Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra (ho vedla k tomu), aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu. Čekal totiž na město s (pevnými) základy, které sám Bůh vystaví a založí. I (neplodná) Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik (potomků) jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá. Tito všichni umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Když tak mluvili, dávali tím najevo, že (pravou) vlast teprve hledají. Kdyby měli na mysli tu, z které se odstěhovali, měli by přece (dost) času se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší (vlasti), totiž nebeské. Proto se ani Bůh za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město. Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho (Bůh) zkoušel. Svého jediného syna (chtěl) obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: ‚Od Izáka budeš mít potomky.‘ On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také (Izáka) dostal nazpátek i jako předobraz.

List Židům interpretuje dějiny spásy jako dějiny víry, kdy zářným příkladem jsou Abrahám a Sára. Ale všichni jsou pouze předobrazem, předzvěstí toho, co teprve má přijít. Na to si mnohem lépe mohou sáhnout ti, kdo uvěřili v Boží jednání skrze Ježíše Krista. Ale i ti starozákonní věrní a pevně věřící jsou v Boží ruce a i jim patří zaslíbená budoucnost. Víra, jak ji popisuje autor, je krokem nezajištěnosti, krokem do tmy, krokem důvěry.

 Lk 12,32-48

Ježíš řekl svým učedníkům: „Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království. Prodejte svůj majetek a rozdejte na almužnu. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ Petr se ho zeptal: „Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?“ Pán řekl: „Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: `Můj pán hned tak nepřijde,' a začal tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími. Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat.“

Evangelista varuje své adresáty slovy Ježíšovými před usnutím na vavřínech. Je třeba být připraven, protože Pán může přijít nečekaně. To se týká každého člověka a není to pouze o definitivním konci času a této reality. Případ mnohých lidí nečekaně zesnulých, jak tento týden Jarda Mikeš, ukazuje, že je třeba žít tak, aby člověk mohl být kdykoliv odvolán. To neznamená žít ve strachu, ale žít především své vztahy a závazky tak, aby člověk mohl s klidným srdcem tento svět opustit. Je to také velká výzva pro všechny, kdo mají tendenci věci odkládat na jindy. Jindy už nemusí přijít. Člověk je zodpovědný za to, co dostal, co mu bylo svěřeno, aby to rozvíjel a využil ve prospěch svůj i druhých. Každému z nás toho bylo svěřeno hodně, naše zodpovědnost za to není malá, i když neovlivňujeme světovou politiku, vědu ani byznys.