Čtvrtek 11. 8. 2022 – 19. týden v mezidobí

Ez 12,1-12

Hospodin mě oslovil: „Synu člověka, bydlíš mezi vzpurným plemenem, které má oči k vidění, a nevidí, uši k slyšení, a neslyší, protože je to vzpurné plemeno. Ty tedy, synu člověka, připrav si před nimi za bílého dne zavazadla vyhnance a přestěhuj se před jejich očima ze svého místa na místo jiné, snad uznají, že jsou vzpurné plemeno. Vynes za bílého dne před jejich očima svá zavazadla ven, zavazadla vyhnance; sám však vyjdeš před nimi večer, jako odcházejí vyhnanci. Před jejich očima si prokopej zeď a vyjdi skrze ni. Před jejich očima nes na ramenou (svá zavazadla), vyjdeš za tmy, přikryješ svou tvář, takže neuvidíš zemi; činím totiž z tebe znamení pro dům Izraele.“ I udělal jsem, jak mi bylo poručeno: za bílého dne jsem vynesl svá zavazadla jako vyhnanec, večer pak jsem si prokopal zeď, za tmy jsem vyšel a před jejich očima jsem na ramenou nesl (zavazadla). Ráno mě Hospodin oslovil: „Synu člověka, jistě ti řekl dům Izraele, dům vzpurný: ‚Co to děláš?‘ Řekni jim: `Tak praví Pán, Hospodin: Toto hrozebné proroctví patří vládci, který je v Jeruzalémě, a všemu Izraelovu domu, který v něm sídlí.' Řekni: ‚Já jsem vám znamením. Jak jsem učinil, tak se jim stane: do vyhnanství, do zajetí půjdou! A vládce, který je mezi nimi, ponese na ramenou (svá zavazadla) – a vyjde za tmy. Prokopají zeď, aby ho vyvedli, přikryje svou tvář, aby neuviděl očima zemi.‘“

Prorok Ezechiel má velmi nesnadný úkol ve vyhnanství, kde pobývá s ostatními. Do vyhnanství se dostal zřejmě s první vlnou vyhnanců v roce 597 př. n. l. ještě před zničením Jeruzaléma o 10 let později (587 př. n. l.). Tito vyhnanci se utěšovali falešnou nadějí, že nedojde ke katastrofě a oni se zakrátko vrátí, kterou jim Ezechiel má nabourat. Je to poselství nejen pro ty, kdo jsou již v Babyloně, ale hlavně pro ty, kdo jsou v Jeruzalémě. Být Hospodinovým prorokem není jednoduchý úkol, protože prorok musí obětovat i své vlastní zájmy, ambice a představy a zcela podřídit svůj život Božímu poselství.

Není snadné vyslovovat kritiku tak, aby měla smysl a aby ji adresáti vzali vážně. Z jednání toho, kdo ji vyslovit musí, protože je to jeho zodpovědnost, musí být zřejmé, že mu nejde o vlastní prosazení, nýbrž o dobro. A on musí být ochotný dát se plně k dispozici pro nápravu věcí.

Mt 18,21-19,1

Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale (třeba) sedmdesátsedmkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože (dlužník) neměl čím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: `Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím!' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: `Zaplať, co jsi dlužen!' Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: `Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!' On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a všechno to pověděli svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: `Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?' A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.“ Když Ježíš skončil tyto řeči, vzdálil se z Galileje a odešel do judského území na druhou stranu Jordánu.

Další z Ježíšových poučení, doplněné názorným podobenstvím, o vztazích ve společenství. Petr klade otázku po správném postoji k někomu, kdo se vůči němu proviní. A z jeho otázky zaznívá poměrná velkorysost, když je schopen uvažovat, že stejnému člověku může odpustit až 7x. Nejde tedy jen o to odpustit jednou, ale opakovaně. Odpouštět 7x už samo o sobě znamená odpouštět plně. Ježíš však jeho velkorysé nabídce nasazuje korunu, když ji smete ze stolu jako malodušnou a říká mu, že odpouštět je třeba bez omezení, tedy 77x. Staví proti sobě velkorysost, která odpouští astronomické sumy (Boží štědrost vůči lidem), a malodušnost, hamižnost, která není s to odpustit korunovou položku (lidskou neschopnost odpouštět, darovat).

Máme však bez omezení odpouštět a promíjet dluhy každému? Nezhroutí se tím chápání spravedlnosti a nebudou z toho profitovat jen všichni nepoctivci a zločinci? Nepochybně svými slovy nechtěl Ježíš zlikvidovat základy, na nichž stojí lidská společnost, tedy zodpovědnost, spravedlnost, poctivost. Jistě nechtěl říci, že jeho učedníci nemají usilovat o lidskou spravedlnost a mají se chovat nevýchovně a pošetile. Pointa leží jinde.

V matoušovské verzi modlitby Otčenáš v prosbě o odpuštění je použito slova stejného základu jako v tomto podobenství, jež znamená dluh a také provinění/hřích. V podobenství se mluví o hospodářských věcech, o dluzích, jež jsou zároveň symbolem pro provinění vůči někomu. Dluh i provinění se mohou stát tak tíživými, že zabraňují životu, někdy doslova. Dlužník či provinilec se mohou bez odpuštění či prominutí dluhu ocitnout ve zcela bezvýchodné situaci. Cílem podobenství není výhružka, že když člověk bezhlavě nepromíjí dluhy či provinění, tak je mu odepřen přístup do Božího království. Cílem Ježíšových slov je apel na člověka, Ježíšova učedníka, aby bral ohled na druhého a jeho životní situaci. Bůh si přeje na prvním místě život člověka, plný život, a odstranění všeho, co tomuto plnému životu – k němuž patří i otevřený vztah k Bohu – brání. To mohou být materiální dluhy i dluhy ve vztazích zaviněné hříchem. A je na zodpovědnosti Ježíšova učedníka, popř. celého společenství učedníků či společnosti vůbec, jak hodně jim záleží na životech druhých. Bůh jde příkladem – jeho milosrdenství je bez hranic, což ovšem neznamená, že provinění a dluhy jsou v jeho očích banální záležitosti. Pro něj je však plný život člověka prioritou.