Pátek 19. 8. 2022 – 20. týden v mezidobí
Ez 37,1-14
Hospodinova ruka na mně spočinula; Hospodin mě v duchu vyvedl a přivedl do širokého údolí, které bylo plné kostí. Pak mi poručil jít kolem nich dokola – bylo jich totiž na širém poli velmi mnoho a byly už velmi vyschlé. A řekl mi: „Synu člověka, mohou tyto kosti ožít?“ Odpověděl jsem: „Pane, Hospodine, ty to víš!“ Pak mi pravil: „Prorokuj o těchto kostech! Řekneš jim: Suché kosti, slyšte Hospodinovo slovo! Tak praví Pán, Hospodin, těmto kostem: Vdechnu vám dech (života) a znovu ožijete. Dám na vás zase šlachy, přikryji vás masem, potáhnu vás kůží, dám vám dech (života) a ožijete. Tak poznáte, že já jsem Hospodin.“ Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo rozkázáno. Když jsem prorokoval, nastal hluk, veliké chrastění, kosti se spojovaly jedna s druhou. Viděl jsem pak, jak se na nich objevily šlachy, vyrostlo maso, svrchu je potáhla kůže, ale nebyl v nich život. Potom mi řekl: „Prorokuj k dechu (života), prorokuj, synu člověka, a řekni dechu (života): Tak praví Pán, Hospodin: Přijď, dechu (života), od čtyř větrů a věj na tyto zabité, ať ožijí!“ Když jsem prorokoval, jak mi poručil, vešel do nich dech (života), ožili a postavili se na nohy – byl to velmi veliký zástup. Pak mi řekl: „Synu člověka, tyto kosti, to je celý Izraelův dům. Stále jen říkají: Uschly naše kosti, zhynula naše naděje, veta je po nás! Proto prorokuj a řekni jim: Tak praví Pán, Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal“ – praví Hospodin.
Ezechielova vize je útěšným poselstvím s nádechem kritiky vůči nedůvěře Izraele. Lidé sice propadají beznaději, protože se jim nedaří dobře, žijí ve vyhnanství, Jeruzalém je v troskách, Chrám zničen, avšak Hospodin je prostřednictvím proroka Ezechiela kárá a onou vizí vzkříšení mrtvých jim dodává odvahu. Oni se považují za mrtvé, za ztracené, ale Bůh jim slibuje nový život a návrat do vlasti.
Není divu, že vyhnanci z Judska a Jeruzaléma podléhali depresi, malověrnosti a rezignaci, protože situace se pro ně opravdu zhoršovala. Ti, co museli odejít (a mezi nimi Ezechiel) již v roce 597 př. n. l. se nedočkali očekávaného návratu, nýbrž totálního zničení Jeruzaléma a další, mnohem masivnější vlny nucené emigrace, vyhnanství. A naplnění Ezechielovy vize také nenastalo hned, vždyť exil trval 50 let (pro první vyhnance dokonce 60). Přesto Hospodin svůj slib naplnil a vyhnanci, resp. nespíš jejich děti a vnuci, se mohli vrátit. Hospodin má jiný čas. Nevím, je-li to v naší současné situaci útěcha, ale Hospodinu lze věřit, že on dobro a spravedlnost prosadí.
Mt 22,34-40
Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl přivést do úzkých a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ Odpověděl mu: „‘Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
Tzv. dvojí přikázání lásky. Ve skutečnosti ovšem trojí. Milovat Boha, milovat bližního a milovat sebe není něčím, co jako novum přináší Ježíš, nýbrž je to něco, co je zakotveno v Zákoně (doslova v Dt a Lv). Ježíš tato dvě „přikázání“ spojil a postavil na roveň, což bylo důležité. Je dobře si u toho vždy uvědomit, že takto byli schopni chápat Zákon i sami Židé. Při plnění požadavků Zákona jde o naplňování těchto základních přikázání, bez tohoto základu se z plnění předpisů stane formální akt, který nemá morální hodnotu. Ježíš svou odpovědí vzal tazateli argumenty z ruky, protože odmítl nekonečnou sofistikovanou debatu, do níž ho chtěl znalec Zákona vlákat. To je určitá výzva i pro nás, protože i my máme leckdy tendenci lpět na předpisech pro ně samotné nebo kvůli své důležitosti.
Ač se to tolik nezdůrazňuje, je třeba milovat zdravě sebe, aby člověk mohl skutečně milovat bližního i Boha. Milovat sebe znamená přijmout se, a to se vším všudy, mít k sobě realistický laskavý vztah. Protože teprve tehdy si přestane člověk být překážkou v lásce k druhým i k Bohu. Pokud člověk nemiluje správně sám sebe, pak (možná aniž si to uvědomuje) má tendenci používat druhé (třeba skrze své dobré skutky) pro sebe – a zrovna tak Boha.
