14.8.2022, neděle, 20. v mezidobí
Lk 12,49-53
Oheň jsem přišel vrhnout na zem. Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení.
Dnešní slova jako by šla přímo proti tomu, co čteme na všech jiných místech evangelií a o čem pořád mluvíme, totiž že Ježíš Kristus nám přináší vysvobození z moci zla, dává nám spásu, svůj dar lásky. A tady najednou říká, že důsledkem jeho poselství bude oheň a rozdělení, nepřátelství mezi lidmi. Jak je to možné? Co nám Ježíš těmito slovy říká?
Křesťanství není jen idyla prožívaná v radosti a lásce. Je to také bolest, utrpení, konflikt mezi lidmi. Ne že by Bůh chtěl, aby člověk trpěl, nýbrž zve nás ke šťastnému životu, který se ale nemůže vyhnout pronásledování a zápasu se zlem.
Jinde Ježíš říká: Mt 16,24: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. / Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne ho a bude žít navěky.
Ježíš to zažil na vlastní kůži. On přece byl dobro samo, nic jiného než dobro, a přesto sklízel i protivenství, pronásledování a nakonec smrt. Tímto světem totiž nevládne jen dobro, přátelství a láska, nýbrž i síly opačné, i zlo, nepřátelství, nenávist. A s těmito silami se Ježíš střetl a s nimi se možná střetnou i jeho následovníci.
Ježíš nechce rozdělení a nevyvolává je, ale mluví realisticky o tom, co nastane v „posledním čase“, tedy v čase, ve kterém žijeme i my. Ke konfliktu a rozdělení nutně dojde, každý se bude muset rozhodnout, na které straně chce stát. Tak jako ve válce na Ukrajině. Jeho osoba a jeho poselství vyžadují, aby se člověk postavil na jeho stranu, nebo proti němu. Neumožňují, aby se člověk tomuto rozhodnutí vyhnul, i když často tuto snahu vidíme, tedy snahu nezaujmout ke Kristu žádný jasný postoj.
Já to pozoruji např. u lidí, kteří přecházejí, abych pokřtil jejich dítě. Mnozí spolu žijí jako manželé, ale nejsou sezdaní. Jeden z nich je pokřtěný, druhý není. Považují se za věřící, ale s církví nemají moc společného. Do kostela chodí z rodinné tradice pravidelně dvakrát ročně, o Vánocích a o Velikonocích. Své děti nechají pokřtít, protože si to přejí prarodiče, a na ně spoléhají, že dětem poskytnou křesťanskou výchovu. Sami totiž nevědí, co by jim měli dát.
To ale není křesťanský postoj a způsob života. Když bude třeba jasně vyznat víru v Boha, budou mlčet, protože se vlastně pro něj nikdy nerozhodli a snaží se stát zároveň ve víře ale přitom ji nevyznávat. Čerpají svou životní radost z víry v Boha a zároveň se nechtějí ve víře zavázat k věrnosti Bohu a jeho zjevení.
I nás vede Ježíš k rozhodnutí, zda chceme stát na jeho straně, nebo proti němu. A tomuto rozhodnutí se nemůžeme vyhnout, protože víme, že se mu vyhnout nelze.
