Pátek 9. 9. 2022 – 23. týden v mezidobí
1 Kor 9,16-19.22b-27
Bratři! Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním jen úkol, který mi byl svěřen. Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje. Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl (v dobrech) evangelia. Nevíte, že při běhu na závodišti sice všichni (závodníci) běží, ale cenu že získá jenom jeden? Běžte tak, abyste jí dosáhli! Kdo se však chce zúčastnit nějakého závodu, zachovává ve všem zdrženlivost. Oni to dělají, aby získali věnec pomíjející, ale my věnec nepomíjející! Já tedy také běžím o závod, ale ne jen tak bez cíle, i já zápasím pěstí, ale ne tak jako bych jen bil do vzduchu. Držím však svoje tělo v tuhé kázni a podrobuji si ho, aby se snad nestalo, že bych kázal druhým, a sám byl přitom zavržen.
To, že se Pavel živil vlastníma rukama, aby mohl být zcela nezávislý, Korinťanům vadilo. Nejspíš jim to přišlo nedůstojné. Živit se vlastníma rukama nebylo v antice nic, nač by měl být člověk hrdý. Pavel byl však díky tomu nemanipulovatelný, tedy nezávislý na přízni a ekonomické podpoře svých adresátů. „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ pro Pavla neplatilo. Někteří hlasatelé evangelia se zřejmě nechali živit a „uctívat“ svými příznivci. Text vynechává verše, v nichž Pavel rekapituluje, pro koho se namáhá, komu se při hlásání přizpůsobuje: židům, pohanům, židokřesťanům, chudým i lidem společensky na okraji (slabým), prostě všem. V tom byla jeho síla, dokázal oslovit různé skupiny lidí, protože mu na všech záleželo. K tomu byla nezávislost potřebná. Nikdo mu nemohl diktovat, co smí a nesmí, s kým má nebo nemá stýkat, jak má jednat.
Život ve víře přirovnává Pavel k závodům, kdy závodníci usilují o vítězství (věnec a pocty). Avšak křesťanský život není soupeřením lidí mezi sebou, nýbrž snahou žít dobře. A to vyžaduje námahu, vytrvalost, sebezapření. Hlasatel evangelia musí být i v tomto ohledu autentický, nesmí „kázat vodu a pít víno“, protože tím diskredituje evangelium, své úsilí i celé společenství a ohrožuje i sám sebe, svou víru, svou integritu, své poslání.
Lk 6,39-42
Ježíš pověděl učedníkům (toto) přirovnání: „Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy? Není žák nad učitele; když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říkat svému bratru: ‚Bratře, dovol, ať ti vyndám z oka třísku‘, a sám nevidíš ve svém oku trám? Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.“
Není žák nad učitele – to platí ve vztahu ke Kristu, k Bohu. V lidských vztazích by tomu mělo být jinak a učitel by měl usilovat o to, aby jej žák přerostl. Evangelista tu shrnuje Ježíšovy výroky do série výroků, které se týkají vzájemných vztahů a hodnocení či vedení druhých. Je užitečné se napřed dívat kriticky sám na sebe, a to ve vztahu k druhým, ať už jsou na stejné rovině nebo níž či výš. To nás může uchránit od sebepřeceňování a nedoceňování druhých a vést k pochopení jejich jednání. Neznamená to, že hodnocení druhých není vůbec dovoleno, bez toho se vztahy (pracovní i jiné) neobejdou. I kritika je oprávněná, pokud vede ke zlepšení, je konstruktivní, objektivní a věcná, tedy pokud je výrazem zájmu o druhého a společné dílo. Nesmí být výrazem potřeby potvrdit si vlastní ego, pak opravdu škodí.
