Sobota 10. 9. 2022 – 23. týden v mezidobí

1 Kor 10,14-22

Moji milovaní, utíkejte před modloslužbou! Mluvím přece s rozumnými lidmi. Uvažte sami, co říkám. Kalich požehnání, který žehnáme – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě. Podívejte se na ty, kdo jsou původem Izraelité. Když jedí z obětovaných pokrmů, neprohlašují tím, že patří k tomuto náboženství? Co tím chci říci? Že snad maso obětované modle něco je? Nebo že modla něco je? Ne, ale říkám toto: Když (pohané) přinášejí nějakou oběť, obětují to zlým duchům, a ne Bohu. A já nechci, abyste se přátelili se zlými duchy. Nemůžete přece pít z kalicha Páně i z kalicha zlých duchů. Nemůžete jíst u stolu Páně i u stolu zlých duchů. Či chceme ke hněvu popouzet Pána? Copak jsme silnější než on?

Právě obrácení Korinťané měli problém se srovnat s novou vírou ve staré společnosti, v níž ale byli doma. Veřejný kult patřil k veřejnému životu a bylo obtížné se mu vyhnout. Tuto možnost měli v antické společnosti Židé, znamenalo to ovšem vzdání se možnosti veřejného politického působení, zastávání veřejných úřadů. S nimi byla účast na náboženském kultu bezpodmínečně spojená. Pavel apeluje na své adresáty, aby si uvědomili, kam patří, k čemu se hlásí, co vyznávají. Tím, že se aktivně účastní obětních hostin, popírají svou víru, svou příslušnost ke Kristu a skrze něho k Bohu, přestože i Pavlovi je jasné, že žádný jiný bůh než Bůh Izraele, Hospodin, není. Svou účastí na pohanském kultu však klamou ostatní i sami sebe.

Kdo žil v minulém totalitním režimu, tak ví, že to není tak snadné, když se člověk chce prosadit, uplatnit svůj talent, znalosti, schopnosti, když chce dopřát budoucnost svým dětem. Tak tomu bylo i pro Korinťany, zejména pro ty, kteří ve společnosti měli nějaké místo, kteří museli udržovat profesní a společenské kontakty s ostatními. Ale možná to bylo složité i pro ty chudé, protože pohanské kultovní hostiny byly jednou z mála možností jak se najíst masa. Víra občas něco stojí.

Dnes je pro nás možná důležitější ono zdůraznění jednoho těla a jednoty skrze slavení eucharistie. Ale ani ono nebezpečí zrazovat své přesvědčení účastí na jistých akcích a podnicích nemusí být ani dnes zcela vyloučené.

Lk 6,43-49

Ježíš řekl svým učedníkům: „Není dobrý strom, který dává špatné ovoce, ani zase špatný strom, který dává dobré ovoce. Každý strom se pozná po vlastním ovoci. Z trní nesbírají fíky ani z bodláčí nesklízejí hrozny. Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo. Jeho ústa mluví to, čím (přetéká) srdce. Proč mě oslovujete ‚Pane, Pane‘, když neděláte, co říkám? Ukážu vám, komu se podobá každý, kdo ke mně přichází a moje slova slyší a podle nich jedná. Je jako člověk, který stavěl dům: kopal do hloubky a položil základy na skálu. Když přišla povodeň a příval narazil na ten dům, nemohl jím otřást, protože byl dobře vystavěn. Kdo je však slyšel, a (podle nich) nejednal, podobá se člověku, který vystavěl dům na zemi bez základů; když na něj narazil příval, hned se zřítil – a zkáza toho domu byla úplná.“

Další ze série Ježíšových mudroslovných výroků hovoří o lidských skutcích. Dobrý člověk se pozná podle svých skutků, ne podle slov. To pak vztahuje Ježíš i na své následovníky: nelze uznávat Ježíše jako Pána a jednat v rozporu s tím, co požaduje. Svůj apel na adresáty pak Ježíš doplňuje podobenstvím o stavbě domu na dobrých základech nebo bez základů. Rozhodnutí pro následování Ježíše nemůže být povrchní, protože neobstojí v obtížných situacích.

Jak ovšem dospět k nepovrchnosti, tedy k pevným základům? Tuhle otázku si musí položit každý sám a hledat pro sebe to pravé řešení. Jistě k tomu náleží modlitba, společenství, sebereflexe, poctivý lidský život … Každý musí najít pro sebe, jak a kde položit základy, aby byly pevné. Růst ve víře a důvěře nikdy nekončí, stejně tak růst v pravé lásce.