Sobota 17. 9. 2022 – 24. týden v mezidobí

1 Kor 15,35-37.42-49

Bratři! Někdo snad řekne: „Jak mohou mrtví vstát? A jaké to budou mít tělo, až přijdou?“ Ty bláhový člověče! Když zaséváš semeno, nezačne projevovat známky života, jestliže napřed neodumře. A zaséváš přece ne už tu budoucí rostlinu, ale jen pouhé semeno, na příklad zrnko pšeničné nebo nějaké jiné. Tak je tomu i se vzkříšením mrtvých. Do země se klade tělo, které podléhá zkáze, vstane však tělo, které zkáze nepodléhá. Do země se klade tělo, které budí ošklivost, vstane však tělo, které budí úctu. Do země se klade tělo slabé, vstane však silné. Do země se klade tělo živočišné, vstane však tělo zduchovnělé. Jako je tělo živočišné, tak je i zduchovnělé. Stojí přece i v Písmu: První ‚člověk‘, Adam, ‚se stal živou bytostí‘, poslední Adam však bude oživujícím duchem. Ale není napřed to, co je zduchovnělé, nýbrž to, co je živočišné, a potom teprve přijde to, co je zduchovnělé. První člověk byl utvořen ze země, je pozemský, druhý člověk je z nebe. Když někdo pochází ze země, ze země jsou i jeho děti. Když někdo pochází z nebe, z nebe jsou i jeho děti. My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe.

Pavel reaguje na problém s vírou ve zmrtvýchvstání, který se v Korintě vyskytl. Korinťané, nebo alespoň určitá skupina, za zmrtvýchvstání považovali již poznání Krista, ale ve vzkříšení těla nevěřili. Pomocí příkladů z přírody se snaží adresátům přiblížit, co znamená v plnosti vzkříšení z mrtvých, tedy celého člověka, nejen nesmrtelnost duše. To, o čem Pavel mluví, je zachování identity každého jednotlivce. I Pavlovi je zřejmé, že vzkříšení těla musí mít jiný charakter, než je pozemská hmotná existence. Zmrtvýchvstání člověka jako celku je vázáno na Ježíšovo vzkříšení.

Lk 8,4-15

Když se (k Ježíšovi) sešel velký zástup a z mnoha měst k němu přicházeli, promluvil v podobenství: „Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padlo některé zrno na okraj cesty; bylo pošlapáno a ptáci ho sezobali. Jiné padlo na skálu; vzrostlo sice, ale pak uschlo, protože nemělo vláhu. Jiné zrno padlo do trní; trní vzrostlo zároveň s ním a udusilo ho. Jiné padlo na dobrou půdu; vzrostlo a přineslo stonásobný užitek.“ A důrazně prohlásil: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“ Jeho učedníci se ho ptali, co to podobenství znamená. Odpověděl jim: „Vám je dáno znát tajemství Božího království, ale ostatním jen v podobenstvích, ‚aby se dívali, ale neviděli, slyšeli, ale nerozuměli‘. Toto podobenství znamená: Semeno je slovo Boží. Na okraji cesty, to jsou ti, kdo ho vyslechnou, potom však přichází ďábel a bere jim to slovo ze srdce, aby neuvěřili a nebyli zachráněni. Na skále, to jsou ti, kdo s radostí slovo přijmou, když ho slyší, nemají však kořen; na chvilku uvěří, ale v době pokušení odpadají. Co padlo do trní, to jsou ti, kdo ho vyslechnou, ale pak jdou a dusí ho starostmi, bohatstvím a požitky, takže nedozrají k užitku. Co je pak v dobré půdě, to jsou ti, kdo to slovo vyslechli a uchovávají ho v dobrém a upřímném srdci a s trpělivostí přinášejí užitek.“

Podobenství o rozsévači mluví o přijetí evangelia. Na rozdíl od Mk a Mt se zde vůbec nehodnotí velikost výnosu, ten je fixní, když jde o úrodnou půdu. Nejdůležitější je tedy úrodná půda, v níž může zrno přinášet užitek. Ta je jedinou člověkovou starostí. Boží slovo je stále rozséváno, ale není tak snadné, aby padlo na úrodnou půdu. Ježíšova trpká zkušenost se pak odráží v citátu z proroka Izajáše, který hovoří o zatvrzelosti Izraele a jejích důsledcích. Je to slovo varovné, a i když jsou učedníci vyňati z okruhu řádně nenaslouchajících, tak přesto Ježíšova slova zůstávají varováním, ale i příslibem i pro ně. Budou-li Boží slovo respektovat, budou plodní, budou přinášet velký užitek.