Čtvrtek 22. 9. 2022 – 25. týden v mezidobí

Kaz 1,2-11

Marnost nad marnost – praví Kazatel – marnost nad marnost, všechno je marnost. Co má člověk z celé své námahy, s kterou se plahočí pod sluncem? Jedno pokolení odchází a druhé přichází, země však trvá stále. Slunce vychází a zapadá, chvátá k svému místu, kde vychází. Vítr věje k jihu a stáčí se na sever, vítr stále krouží, znovu obnovuje svůj běh. Všechny řeky tečou do moře, a moře se nikdy nenaplní. Na místo, kde řeky vznikají, opět se vracejí. Všechno unavuje, nelze to ani vypovědět; oko se nenasytí díváním, ani ucho se nenaplní posloucháním. Co bylo, zase bude, co se stalo, zase nastane – není nic nového pod sluncem. Vyskytne-li se něco, o čem se řekne: Hle, to je nové dávno to bylo v dobách, které byly před námi. Zapomíná se na to, co minulo, a stejně to bude s budoucností. Nezůstane na ni vzpomínka u těch, kteří budou následovat.

Kniha Kazatel bývá považována za knihu skeptickou; proslulá je především opakujícím se výrokem „marnost nad marnost, všechno je marnost“. Nicméně autorovým záměrem není šířit skepticismus nebo pesimismus, nýbrž přimět člověka k přemýšlení o prioritách i k tomu, aby si vážil dané chvíle, svých možností v daném okamžiku. Čas nelze zastavit ani zadržet, okamžik štěstí, radosti, pohody prchne, než se člověk naděje, celek světa nelze obsáhnout. Člověk si dělá mnoho starostí i mnoho plánů, ale měl by přitom myslet i na svou omezenost a konečnost. Je to i výzva ke skromnosti, protože „co je člověk“ – jen vánek, jen chvilková existence. Neměl by tedy přeceňovat svou důležitost, velikost, význam.

Lk 9,7-9

Údělný kníže Herodes uslyšel o všem, co se dálo, ale nevěděl, co si má myslet, protože jedni říkali (o Ježíšovi), že to Jan byl vzkříšen z mrtvých, druzí, že se objevil Eliáš, jiní, že vstal některý z dávných proroků. Herodes však řekl: „Jana jsem přece dal stít. Kdo je tedy ten, o kterém slyším takové věci?“ A snažil se ho uvidět.

Herodes je zvědavý na Ježíše, protože se o něm mnoho mluví. To není zájem o Ježíše a jeho poselství, nýbrž zvědavost na senzaci. Lk nevypravuje o stětí Jana Křtitele jako Mk a Mt, nýbrž jen konstatuje jeho smrt jako podnět Herodovy zvědavosti na Ježíše. Zvídavost je dobrá, protože se člověk chce něco dozvědět, zvědavost vede často jen k touze po uspokojení vlastního já. Herodes byl na Ježíše jen zvědavý, čekal senzaci. To se de facto opakuje v Lukášově evangeliu i v situaci Ježíšova zatčení, když jej Pilát pošle k Herodovi, protože je z Galileje. Ježíš neudělá žádný zázrak, mlčí, a tak jím Herodes pohrdne. Herodův zájem nemá nic společného s touhou hledat pravdu, dozvědět se něco důležitého, je to jen zvědavost, která když není dostatečně ukojena, tak Ježíšem pohrdne. Takové myšlení není vzdáleno ani některým našim současníkům.