Sobota 24. 9. 2022 – 25. týden v mezidobí

Kaz 11,9-12,8

Raduj se, jinochu, ve svém mládí, ať tě rozveseluje srdce v tvém jinošství. Jdi tam, kam tě vede tvé srdce, sleduj to, co těší tvé oči, ale věz, že ode všeho tě Bůh odvolá ke skládání účtů. Vzdal starost ze svého srdce, zažeň bolest ze svého těla, neboť mladost a bujarost je marnost. Pamatuj na svého Tvůrce ve dnech svého mládí, než přijdou zlé doby a dostaví se léta, o kterých řekneš: „Nemám je rád“, než se zatmí slunce a světlo, měsíc a hvězdy, než se s deštěm mraky navrátí, kdy se budou chvět strážci domu, kdy se shrbí silní muži, přestanou pracovat prořídlé mlečky a zatmí se těm, kdo hledí z oken, zavřou se dveře navenek, když zeslábne zvuk mlýnku, zastaví se trylek ptáka a zmlknou všichni zpěvaví ptáci. I z výšek bude strach a bázeň z cesty. Mandloň zbělí květem, ztěžka se vleče kobylka, kapara je bez účinku – neboť člověk odchází do svého věčného příbytku, naříkači již obcházejí po ulicích, než se přetrhne stříbrný řetěz, roztříští lampa ze zlata, rozbije vědro u pramene a zlomí kolo u cisterny. Pak se vrátí prach do země, odkud vzešel, a duch se vrátí k Bohu, který ho dal. Marnost nad marnost – praví Kazatel – všechno je marnost.

Člověk má využívat času, který má k dispozici, protože přijde čas stáří, který je tu popsán krásnými, ale smutnými obrazy lidského chátrání, přijde konec života. A záleží pak na tom, jak člověk využil daru času a možností. Když je člověk mladý, o konci života nepřemýšlí, protože je daleko za obzorem. Stáří může být krásným časem, když ten čas předtím byl plodný. Specifičnost stáří spočívá i v tom, že o mnohých věcech člověk ví, že jsou již naposled, že už je nemůže prožit znovu a že leccos, co by ještě rád udělal nebo prožil, už nestihne, že musí mnoho věcí pustit ze svých rukou. Nejde jen o úbytek sil, ale o zcela nové priority.

Lk 9,43b-45

Když se všichni divili tomu, co Ježíš konal, řekl svým učedníkům: „Vy si dobře povšimněte těchto mých slov: Syn člověka bude vydán lidem do rukou.“ Oni však té řeči nerozuměli; (její smysl) zůstal pro ně zahalen, takže to nepochopili. Báli se ho však na to zeptat.

Lidé jsou udiveni tím, jakou má Ježíš moc: uzdravuje, vyhání zlé duchy, mluví s velkou autoritou. Ježíš však ví, že jejich obdiv brzy pomine a své učedníky opětovně upozorňuje na to, že všechno je jinak. Přestože dělá tolik velkých věcí, bude lidmi zabit. Učedníci to sice slyší již podruhé, ale nerozumějí tomu a nechtějí to slyšet. A ani nemají odvahu se na Ježíšova varovná slova zeptat.

Špatné zprávy nechce člověk slyšet, to je pochopitelné. A využívá proto lecjaké strategie, aby si je nemusel připustit k tělu. Zlo, neštěstí, utrpení, smrt se nás bolestně dotýkají, a tak se snažíme před nimi uniknout. To však jde jen omezeně. Tím vším nezbývá leckdy než projít. I učedníci to nakonec zakusili. Důležité je však neztratit naději, nepřestat doufat ve světlo na konci tunelu.