Pondělí 26. 9. 2022 – 26. týden v mezidobí

Job 1,6-22

Jednou se Boží synové shromáždili u Hospodina. Přišel s nimi i satan. Hospodin řekl satanovi:
„Odkud přicházíš?“ A satan odpověděl Hospodinu: „Procházel jsem zemí a potuloval jsem se po ní.“
Tu řekl Hospodin satanovi: „Všiml sis mého služebníka Joba, že mu není na zemi podobného? Je to
muž bezúhonný, čestný, bohabojný a varuje se zlého.“ Satan odpověděl Hospodinu: „Copak je Job
bohabojný zadarmo? Nechráníš ho ze všech stran, jeho dům a vše, co má? Žehnáš jeho podnikání a
jeho stáda se na zemi množí. Jen vztáhni svou ruku a dotkni se všeho, co má, (a uvidíš,) zda ti nebude
zlořečit do tváře!“ Tu řekl Hospodin satanovi: „Hle, do tvé moci dávám vše, co má; jenom na něho
samého nevztahuj svou ruku!“ A satan od Hospodina odešel. Jednou, když (zase Jobovi) synové a
dcery hodovali v domě nejstaršího bratra, přišel posel k Jobovi a oznámil: „Když býci orali a oslice se
pásly vedle nich, Sabejci zaútočili, uloupili je a čeleď pobili mečem; jen já sám jsem unikl, abych ti to
oznámil.“ Ještě tento (posel) mluvil, když přišel druhý a řekl: „Boží oheň spadl z nebe, sežehl ovce i
čeleď a pohltil je; jen já sám jsem unikl, abych ti to oznámil.“ Ještě ten mluvil, když přišel třetí a řekl:
„Chaldejci sešikovali tři tlupy, vyrazili na velbloudy, uloupili je a čeleď pobili mečem; jen já sám jsem
unikl, abych ti to oznámil.“ Ještě ten mluvil, když přišel čtvrtý a řekl: „Tvoji synové a dcery hodovali
v domě svého nejstaršího bratra. A tu se z pouště přihnala veliká vichřice, obořila se na čtyři rohy
domu, takže se zřítil na děti, a ty zahynuly; jen já sám jsem unikl, abych ti to oznámil.“ Tu Job vstal,
roztrhl si šat, oholil svou hlavu, padl na zem, klaněl se a řekl: „Nahý jsem vyšel z lůna své matky a
nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal, Hospodinovo jméno buď pochváleno.“ Tak Job v
ničem nezhřešil a neřekl nic, co by se o Bohu neslušelo.

Začátek knihy Job uvádí pozadí Jobova osudu a počátek katastrof v jeho životě. Rozhovor Hospodina
a Satana-Pokušitele je součástí rámce celé knihy. Job přes všechny katastrofy zůstane Hospodinu
věrný. To však, jak se ukáže dál, Satanovi nestačí. Žádá další zkoušku. Zprávy o ztrátách vedly
k českému označení pro špatné zprávy „jobovky“ nebo „Jobovy zvěsti“. Tento úvod ke knize Job je
velkolepý v líčení Jobovy věrnosti. Ale ani Job nezůstane u svého stoického postoje. Není to tedy
návod, jak lze snadno snášet útrapy, ztráty (těžko si to představit v reálu), nýbrž otevírá prostor pro
další líčení. Ani takto „morálně pevný“ Job se neubrání základní existenciálním otázkám, nářku a
hledání smyslu, tedy otázce „proč“.

Není to Bůh, kdo na člověka sesílá utrpení, ale dopouští takové situace. Je na člověku, zda je schopen
je nějak přijmout a projít jimi, nebo ne a ztratit se v sobě sama.

Lk 9,46-50

Ježíšovi učedníci začali uvažovat, kdo z nich je největší. Ježíš věděl, o čem v srdci uvažují. Vzal dítě,
postavil ho vedle sebe a řekl jim: „Kdo přijme takové dítě kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme,
přijímá toho, který mě poslal. Neboť kdo je mezi vámi všemi nejmenší, ten je největší.“ Jan se ujal
slova a řekl: „Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu a bránili jsme mu,
protože není tvým učedníkem jako my.“ Ježíš mu však řekl: „Nebraňte! Neboť kdo není proti vám, je s
vámi.“

Ježíš se ztotožňuje s dítětem (což je podtrženo i tím, že ho staví vedle sebe), tedy s tím, kdo ve
společnosti stojí téměř na nejnižším společenském žebříčku, aby nastavil zrcadlo svým učedníkům,
kteří přemýšlejí o svých pozicích, o své důležitosti a velikosti. Člověk, který přijímá dítě jako sobě
rovné, sestupuje na jeho rovinu, stává se dítětem – a v tom přijímá i toho, kdo Ježíše poslal, Boha
samého.

A je třeba se radovat, že i jiní konají dobro, že mají dary a dovedou jich využívat. Nechtít si dobro a
dobré skutky uzurpovat pro sebe. Nezávidět, že jiní jsou dobří a možná lepší než já.