Neděle 2. 10. 2022 – 27. neděle v mezidobí

Hab 1,2-3; 2,2-4

Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, ty však neslyšíš; křičím k tobě: „Násilí!“ – ty však nepomáháš. Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Můžeš se dívat na soužení? Zpustošení a násilí je přede mnou, povstávají hádky, rozmáhá se svár. Tu mi Hospodin odpověděl a řekl: „Napiš vidění, vyryj ho zřetelně na desky, aby ho mohl každý snadno přečíst. Na určený čas totiž ještě (čeká) vidění, spěje však k naplnění a nezklame. I když ještě prodlévá, počkej na ně, neboť jistě se splní, nedá se zdržet. Hle, zahynul ten, kdo nebyl upřímný v duši, spravedlivý však bude žít pro svou věrnost.“

Jak aktuální jsou slova proroka Habakuka, jako by mluvil do současné situace. Kéž se i druhá polovina textu, tedy odpověď Hospodinova, brzo naplní! Kéž zvítězí spravedlnost, aby spravedlivý mohl žít a aby neupřímný v duši přestal škodit!

Prorok Habakuk patří mezi 12 malých proroků (malých kvůli rozsahu spisů spojovaných s jejich jménem) a je charakterizován jako prorok soudu. Působil kolem roku 630 př. n. l., kdy se na scéněobjevuje jako významná politická a vojenská veličina novobabylonská říše. Její rozpínavost nakonec vedla i k pádu Jeruzaléma a zániku Judského království. Kniha prošla pozdější redakcí i doplněním.

2 Tim 1,6-8.13-14

Milovaný! Vybízím tě: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vzkládáním mých rukou. Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha) síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani (se nestyď) za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. Jako vzoru zdravé nauky se drž toho, cos ode mě slyšel, a (měj přitom) víru a lásku v Kristu Ježíši. Ten drahocenný, (tobě) svěřený poklad opatruj skrze Ducha Svatého, který v nás bydlí.

Autor píšící jménem Pavlovým vyzývá Timoteje ke statečnosti při snášení obtíží spojených s hlásáním evangelia i s životem v jeho intencích. Úkolem Timoteje, jenž je zosobněním představeného obce, je uchovávat tradici, ale nikoliv jako mrtvou literu, nýbrž jako živý odkaz, který je nesen láskou a vírou, zakotvenými v Kristu, a interpretován v síle Ducha sv. To je úkolem církevních představených stále.

Lk 17,5-10

Apoštolové prosili Pána: „Dej nám více víry!“ Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!‘, poslechla by vás.

Když někdo z vás má služebníka a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: `Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: ‚Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.‘ Děkuje snad potom tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.‘“

Jde o dva Ježíšovy výroky ze širší série výroků. První reaguje na prosbu Ježíšových učedníků-apoštolů (kteří představují už v Lukášově době autority) o víru. Víra, kterou mají, se jim jeví jako nedostatečná. Jejich prosba je zvláštní, protože víru nelze hodnotit kvantitativně. Tak na to reaguje i Ježíš, který svým příměrem jim ukazuje, že nejde o množství, tedy kvantitu, víry, nýbrž o její kvalitu, o její skutečnou zakotvenost. Učedníci si dobře uvědomují, že si víru nemohou vyrobit. Zvětšit. O dar hluboké víry je třeba prosit.

Druhý Ježíšův výrok je podobenstvím, jež vychází z reálného života tehdejších lidí ve služebném postavení. Služebník je vůči svému pánu v pozici, kdy si nemůže nic nárokovat. Ježíš chce svým učedníkům zdůraznit, že si ze svého postavení nesmějí dělat dobrý byznys. Jsou přece ve vztahu k Bohu těmi, kdo pouze dělají to, co je jejich úkolem, k čemu jsou povoláni. Ve vztahu k Bohu si nelze dělat nároky. Bůh není ovšem bezohledným pánem a sloužit mu znamená žít z jeho přítomnosti a moci. Proto je na místě pokora, která nestaví na vlastních zásluhách, nýbrž vnímá povolání ke službě jako dar.