Úterý 4. 10. 2022 – 27. týden v mezidobí, sv. Františka z Assisi
Gal 1,13-24
Bratři! Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze, a snažil jsem se ji zničit. V horlivosti pro židovství jsem ve svém národě předstihoval mnoho svých vrstevníků, protože jsem byl daleko více než oni zaujat zvyklostmi po předcích. (Bůh) si mě však už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych o něm kázal radostnou zvěst pohanům. Neradil jsem se hned s lidmi ani jsem nešel nahoru do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly přede mnou. Odešel jsem do Arábie a pak se znova vrátil do Damašku. Za tři roky potom jsem se odebral do Jeruzaléma, abych z vlastní zkušenosti poznal Petra, a pobyl jsem u něho patnáct dní. Z ostatních apoštolů jsem však viděl jen Jakuba, bratra Páně. Dovolávám se Boha za svědka, že nelžu, co vám tady píšu. Pak jsem šel do krajin syrských a kilikijských. Křesťanským obcím v Judsku jsem však zůstal osobně neznám. Pouze slýchali: „Ten, který nás kdysi pronásledoval, teď sám hlásá tu víru, kterou dříve ničil.“ A chválili kvůli mně Boha.
Aby Pavel Galaťanům vysvětlil, jak se věci mají, a také sám sebe obhájil jako pravého hlasatele, přibližuje jim příběh svého „obrácení“, resp. povolání za apoštola, tedy jak došlo k tomu, že se z radikálního stoupence Zákona stal hlasatel evangelia. Snaží se jim tím demonstrovat, poznání Krista je „vyšším“ stupněm vztahu mezi Bohem a člověkem, a proto již není třeba se vracet ke stupni nižšímu, k Zákonu. Zároveň tím ukazuje, že stejně jako Bůh povolával proroky (je tu jasná narážka na proroka Jeremiáše i Deuteroizajáše), povolala i Pavla k hlásání Božího slova-evangelia. Judaizující misionáři nemohou mít tedy nad Pavlem navrch.
Pavel tu líčí své vyvolení ke službě evangeliu ve starozákonním schématu povolání proroka. Bůh si jej vyvolil, proto nepotřeboval a nepotřebuje žádné legitimizování svého poslání z Jeruzaléma. Proto se také mohl dát hned do činnosti. Skutky apoštolů líčí toto Pavlovo povolání na cestě do Damašku velkým příběhem, Pavel i v jiných listech velmi stručně jako poznání (vidění, setkání) Krista, Božího Syna.
Lk 10,38-42
Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.“
Tento text je schopen vyvolávat značné emoce, zejména u žen, na jejichž bedrech spočívá starost o domácnost. Podle mého názoru Ježíš Martu nekárá, nýbrž jí nabízí odvahu, aby dala průchod své touze a nechala na chvíli plavat starosti o domácnost. Ježíš totiž o Martu stojí. I my leckdy ve starosti o blaho hosta přehlížíme to, že on přichází kvůli nám a ne primárně kvůli jídlu a pití. On chce nás, naši pozornost, tak jako chtěl Ježíš mít u sebe i Martu.