Pondělí 31. 10. 2022 – 31. týden v mezidobí

Flp 2,1-4

Bratři! Jestliže je u vás trochu křesťanské snahy druhé těšit, trochu láskyplného povzbuzení, nějaké duchovní společenství a trochu srdečné účasti, dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude (všechny) pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní. Nic nedělejte z hašteřivosti nebo (touhy) po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám. Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých.

Pavel píše svým oblíbeným Filipanům a vyzývá je k jednotě, svornosti, přátelství, vzájemnému respektu, tedy k takovým způsobům jednání, které z obce vytvářejí domov, alternativní prostor k „vnějšímu“ světu, protože v něm mnohdy platí jen konkurenční boj, svár, nepokoj, závist, kritika a shazování zásluh druhých. Tak tomu bylo v době Pavlově v 1. století n. l., tak je tomu i o 20 století později. Obec jako domov, to je pro Pavla radost, to jej činí spokojeným, v tom vidí smysluplnost své činnosti i vzájemné sdílení duchovních hodnot. Pavel nemá strach, že bez něj nic nefunguje, naopak. A tak své adresáty povzbuzuje k dalšímu růstu.

Lk 14,12-14

Ježíš řekl jednomu z předních farizeů, který ho pozval: „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých.“

Samozřejmě je možné a důležité zvát své přátele a těšit se s nimi. Tématem není zanedbávání rodiny a přátel ve prospěch lidí z ulice.

Ježíš v podání autora evangelia kritizuje antický zvyk zvát na návštěvu, tj. na hostinu, pouze lidi na stejném společenském žebříčku a rodinné příslušníky. Evangelista má velký smysl pro dobovou sociální realitu, a tak z Ježíšova odkazu zdůrazňuje právě dimenzi sociálních ohledů. Antika lidmi bez prostředků, žebráky a lidmi s handicapem, kteří byli odkázáni na almužnu a milosrdenství druhých, pohrdala. Nejde tedy primárně o jejich nasycení, ale společenskou rehabilitaci, důstojnost. Když člověk může, měl by se s ostatními dělit, a to tak, že jim přitom dává najevo úctu, že si jich lidsky váží stejně jako těch, z nichž může mít nějaký společenský prospěch; nemá jít  tedy jen o almužnu, ale o plný společenský respekt. Nejsou lidé první a druhé kategorie, i když i nám se leckdy přihodí se tak na některé dívat. A právě proti tomu evangelista Ježíšovými slovy bojuje.