Středa 2. 11. 2022 – 31. týden v mezidobí, památka zemřelých

Pláč 3,17-25

Vzdálena od štěstí je má duše, zapomněl jsem, co je blaho. Tu jsem si řekl: „Veta je po mé slávě, po mé naději v Hospodina!" Rozpomeň se na mou bídu a nejistotu, na pelyněk hořký. Ustavičně to mám na paměti, má duše ve mně chřadne. Toto však mám na mysli, a proto budu doufat: Boží milost není vyčerpána, není u konce jeho slitování. Každým jitrem je nové; veliká je tvá věrnost. Volám: „Můj úděl je Hospodin“, v něho budu doufat. Dobrotivý je Hospodin k těm, kdo v něho doufají, k duši, která ho hledá. Dobré je mlčky čekat na Boží pomoc.

V situaci velkého soužení, zničení Jeruzaléma, válečných událostí, jež přinesly utrpení, smrt, bídu, nalézá autor žalozpěvu přes všechno trápení naději. Lidské utrpení je těžké, leckdy děsné, děsivé, ale není posledním Božím slovem. Autor ví, že Bohem nelze manipulovat, že Boží milosrdenství se zjeví podle Božího, nikoliv lidského plánu, že se však vyplatí v ně doufat. „Dobré je mlčky čekat na Boží pomoc.“ Protože ona přijde, i když my nevím kdy a jak. Každým jitrem je Boží milosrdenství nové, každý nový den otevírá novou naději. Té je třeba se držet a nevzdávat. Dnes to platí dvojnásob podobně jako tehdy v době zničení Jeruzaléma, zániku všech tehdejších jistot.

Ŕím 5, 5-11

Bratři! Naděje neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán. Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého – možná, že se někdo umřít odhodlá za toho, kdo je mu milý. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky. Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od (Božího) hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví. Neboť jestliže jsme s Bohem byli usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše – po usmíření – budeme zachráněni jeho životem. Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření.

Tento text není vůbec jednoduchý, protože klade otázku po významu Ježíšovy oběti pro svět, který se jeví jako totálně nevykoupený. A co znamená, že Kristus zemřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky? Možná to mohl říci Pavel o sobě a svých vrstevnících, ale co s tím máme společného my?

Pavel nahlíží na dějiny spásy od konce, ze situace záchrany v Kristu. Mluví sice osobně, ale má na mysli situaci světa jako takového, do níž každý člověk přichází a je jí poznamenán. Ve světě je mnoho temného, těžkého, zlého. Ať chceme nebo nechceme, dopadá to i na nás a my se toho účastníme. A přesto nám Pavel sděluje, že skrze Ježíše Krista, Božího Syna, se naše situace ve vztahu k Bohu změnila. Jsme povoláni ke svatosti ve stopách jeho Syna, což znamená, že jsme povoláni ke sdílení této blízkosti s Bohem se světem kolem nás. Realizace toho, co Pavel nazývá smířením, je žít toto povolání.

Mt 11,25-30

Ježíš řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“

Ježíšova modlitba, která jinými slovy vyjadřuje blahoslavenství, jak o nich byla řeč o slavnosti Všech svatých. Ježíš počítá s obyčejnými lidmi, kteří nebudují namáhavě svůj image všeznalého, inteligentního, bezchybně ctnostného člověka, nýbrž mají otevřené oči a srdce pro zázraky všedních dní. Jen ten, kdo nebere věci s přehlíživou samozřejmostí, může najít občerstvení, tedy pokoj a vyrovnanost v srdci.

Ježíš neslibuje, že ten, kdo s ním spojí svůj život, se bude mít dobře z lidského hlediska, nebude mít problémy, bude úspěšný, bude výkvětem všech ctností, nýbrž že může přes všechny nesnáze života i svá vlastní selhání najít ve spojení s ním klid a mír, mít pokojné a otevřené srdce, i když to člověk leckdy nevidí, necítí. Ježíš nabízí sebe jako zdroj síly, jako cestu k následování. Maličkými se tu nemyslí děti, ale Ježíšovi učedníci, ti, kdo si na nic nehrají, kdo netouží po moci, poctách a vlivných postech, kdo jsou pro oči světa, zaslepené sebestředností, neviditelní. Právě ti mají v Ježíšových, potažmo Božích očích obrovskou hodnotu, jim je svěřeno tajemství světa, totiž tajemství lásky, bez níž by svět zahynul. Můžeme se radovat, že právě k nim, doufejme, patříme.

Ježíš mluví o svém jhu a o svém břemeni, tedy o tom, co on na nás klade. O tom říká, že jho netíží a břemeno netlačí. Neříká to o záležitostech světa, protože jejich tíhu ani on z nás nesejme, ale s ním lze břemena lépe nést, protože můžeme objevit jejich skrytý smysl. Nikoliv naše tělo, ale naše duše nalezne odpočinek, totiž zakotvení. Ježíš neslibuje zázračná řešení, nýbrž volá k důvěře v cestu s ním.