Úterý 8. 11. 2022 – 32. týden v mezidobí

Tit 2,1-8.11-14

Nejmilejší! Uč tomu, co je shodné se zdravým učením: že starší muži mají být střídmí, vážní, umět se ovládat, zdraví ve víře, lásce a trpělivosti. Totéž platí o starších ženách, že mají být v chování důstojné: ne pomlouvačné, v pití vína umírněné, učitelky v dobrém; mají vést mladé ženy k tomu, aby měly rády svého muže i svoje děti, aby se ovládaly, byly čisté, o domácnost pečlivé, dobrotivé a svému muži podřízené, protože jinak by se o Božím slově mluvilo špatně. Stejně tak napomínej mladé muže, aby se ovládali. Ty sám buď ve všem vzorem správného chování: (ukazuj) neporušenost v nauce, vážnost, zdravé učení, jemuž není možné nic vytknout, aby tak o nás protivník nemohl říci nic špatného a byl zahanben. Projevila se přece Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků.

List Titovi se podobně jako 1 a 2 Tim zabývá uspořádáním církevní obce. Zdrojem inspirace pro dnešní dobu není list svým patriarchálním modelem domácnosti, ale důrazem na ohled na společnost, v níž křesťané žijí. Na jedné straně je třeba, aby respektovali společenská pravidla (zde patriarchální formu rodiny), aby nepohoršovali okolní společnost, a to s ohledem na prosazení evangelia, na druhé straně ovšem mají být příkladem dobrého života (zejména ten, kdo stojí v čele), protože pravdivost nauky se tehdy i dnes měří její realizací v životě těch, kdo ji vyznávají. Zdrojem síly i příkladem je pro křesťany sám Ježíš Kristus.

Dnes se společenská situace změnila, ale onen ohled na společnost a její normy v obojím ohledu platí i dnes. Nikoliv v tom smyslu, že je třeba se podřizovat čemukoliv, co je zrovna hodnoceno jako moderní, ale v tom smyslu, že je třeba adekvátně prezentovat vlastní postoje, a to tak, aby Boží slovo nebylo na posměch, ale bylo bráno vážně, s respektem. Křesťan i křesťanské společenství nese svým chováním a jednáním zodpovědnost nejen za sebe, ale i za prezentaci celku navenek. I to je evangelizace.

Lk 17,7-10

Pán řekl: „Když někdo z vás má služebníka a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: `Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: ‚Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.‘ Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.‘“

Na rozdíl od textu v Lk 12,35-40, kdy věrné a trpělivé služebníky bude navrátivší se pán obsluhovat, zde jde o situaci, kdy pán vyžaduje od služebníka plnění povinností, a zdálo by se, že poněkud bezohledně. Člověk, který jde Ježíšovou cestou, si nemůže ze své angažovanosti dělat seznam zásluh s očekáváním odměny. Vše, co děláme, děláme proto, že jsme se k tomu rozhodli, že to považujeme za naplnění svého poslání, nikoliv proto, abychom z toho měli zásluhy, slávu a odměnu. Odměnou je sám splněný úkol, naplněné poslání – ve skutečnosti je to celé darem, za nějž je na místě být vděčný, ne očekávat ocenění.

Pán jistě věrného služebníka v patřičný čas ocení, ale o to tady nejde. A ani nás nemine odměna od Boha, ba často nepřijdeme ani o lidskou chválu a ocenění. To však nemá být motivací našeho jednání. Když se člověk naučí takto dívat na svůj život jakožto na poslání, povolání ke spolupráci, přestane být tak závislý na lidské chvále a oslavě a bude schopen plnit svůj úkol i za nepříznivých okolností.