Čtvrtek 10. 11. 2022 – 32. týden v mezidobí, sv. Lev Veliký
Flm 7-20
Nejmilejší! Tvá láska mi způsobila velkou radost a útěchu, když jsi, bratře, občerstvil srdce věřících. Mohl bych ti (sice prostě) nařídit, abys udělal, co je tvou povinností – (mám k tomu) od Krista plnou moc – ale raději (se chci dovolávat) lásky a (přednést) ti prosbu. (Mluví to) Pavel, stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život (tady) v žaláři, Onezima. Dříve ti byl neužitečný, ale od nynějška ti bude skutečně užitečný, (jako se stal užitečným) i mně. Posílám ti ho nazpátek, (přijmi ho,) jako by to bylo moje vlastní srdce. Nejraději bych si ho nechal u sebe, aby mi sloužil místo tebe (tady) ve vězení, (které snáším pro hlásání) evangelia. Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž byl dobrovolný. Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra. Když i mně je (tolik milý), jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan. Jsi-li tedy (přesvědčen), že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám. Jestliže tě v něčem poškodil nebo je ti něco dlužen, vlož to (jako pohledávku) na můj účet. Já Pavel dávám na to vlastnoruční podpis: já ti to zaplatím. Nechci ti přitom říkat, že ty jsi mi dlužen (více): sám sebe. Ano, bratře, já čekám, že mi křesťansky splníš mou prosbu. Potěš duchovně mé srdce!
Pavel posílá nazpět uprchlého otroka Onezima svému příteli Filemonovi, jehož přivedl k víře. Filemon byl zřejmě movitější křesťan, který měl otroky – v dané době nic divného a neobvyklého. Onezimos se utekl k Pavlovi, kterého nejspíš znal z jeho návštěv u Filemona, a pod jeho vlivem se stal křesťanem, a to když byl Pavel (nejspíš v Efezu) ve vězení. Pavel využívá svého vlivu ve prospěch Onezima a v podstatě žádá Filemona nejen, aby mu odpustil jeho útěk (to byl velký přečin, který mohl být velmi krutě potrestán) a zřejmě i škodu, kterou mu způsobil (což byl nejspíš důvod útěku), ale především aby ho přijal jako sobě rovného, tedy aby ho propustil na svobodu. Pavlovo jednání je ukázkou toho, jak lze jednat v situaci, kterou nelze vyřešit na celospolečenské rovině. O zrušení otroctví jako společenského fenoménu v antice nikdo neuvažoval, ba ani nemohl, protože to bylo za horizontem tehdejšího myšlení, ale daly se řešit jednotlivé případy. Křesťanská obec mohla nabídnout jakýsi alternativní prostor (a také nabízela), kde mohly fungovat vztahy na jiných principech než ve většinové společnosti. To nakonec vedlo ke změně i celého společenského zřízení.
Leckdy nelze změnit celý systém a jeho struktury, ale mnohdy lze i v rámci stávajícího systému najít individuální řešení. K tomu nás pro různé nestandardní situace vede i současný papež. Je třeba mít odvahu a vidět konkrétního člověka v konkrétní situaci – a právě tam se pokoušet něco podniknout.
Lk 17,20-25
Když se farizeové zeptali Ježíše, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřichází tak, že by se to dalo pozorovat. Ani se nedá říci: ‚Hle, tady je!‘ nebo ‚tam je!‘ Neboť Boží království je mezi vámi.“ Učedníkům pak řekl: „Přijdou dny, kdy byste rádi viděli aspoň jeden ze dnů Syna člověka, ale neuvidíte ho. Budou vám říkat: ‚Hle, tady je!‘, ‚hle, tam!‘ Neodcházejte a neběhejte za nimi! Neboť jako blesk, když vyšlehne, zazáří od jednoho konce nebe až k druhému, tak to bude i se Synem člověka v jeho den. Napřed však musí mnoho vytrpět a od tohoto pokolení být zavržen.“
Tajemství Božího království v rámci této pozemské reality spočívá právě v tom, že si na ně nelze s určitostí sáhnout. Ježíš však říká, že je mezi námi (nebo také lze přeložit „v nás“). Boží království lze zakoušet všude tam, kde lidé k sobě navzájem mají úctu, vytvářejí přátelské prostředí, jsou otevření, solidární, se zájmem jeden o druhého i o lidi a jejich problémy kolem (Pavel by řekl, že mají to smýšlení, jako měl Ježíš Kristus – srov. Flp 2,6-10). Zároveň Ježíš varuje před tím, aby se lidé nedali zmást falešnými přísliby. I leckteří křesťané v minulosti naletěli na příslib „ráje na zemi“. Ale nejde jen o minulost. I v současnosti mnozí hlásají stoprocentní návody na štěstí, vnucují představy o tom, co všechno člověk musí mít, jak musí žít a vypadat, aby byl „in“, aby byl šťastný a spokojený.
