Čtvrtek 17. 11. 2022 – 33. týden v mezidobí, sv. Alžběta Uherská
1. čtení – Zj 5,1-10
Já, Jan, uviděl jsem v pravici toho, který seděl na trůně, svitek popsaný uvnitř i zvenčí, zapečetěný sedmi pečetěmi. Také jsem spatřil mocného anděla, jak velkým hlasem provolává: „Kdo je hoden ten svitek otevřít a rozlomit jeho pečeti?“ A nikdo ani na nebi, ani na zemi, ani v podsvětí nemohl ten svitek otevřít a do něho nahlédnout. Já jsem velice plakal, že nikdo nebyl shledán hodným, aby ten svitek otevřel a nahlédl do něho. Ale jeden z těch starců mi řekl: „Neplač! Hle, zvítězil lev z Judova kmene, Davidův potomek. On ten svitek s jeho sedmi pečetěmi otevře.“ A viděl jsem mezi trůnem se čtyřmi bytostmi a mezi starci Beránka, (který vypadal) jako zabitý. Měl sedm rohů a sedm očí, to je sedm Božích duchů, poslaných na celou zemi. (Beránek) přišel a vzal svitek z pravice toho, který seděl na trůně. A když ten svitek vzal, ty čtyři bytosti padly před Beránkem a také těch čtyřiadvacet starců, z nichž každý držel citeru a zlatou misku plnou kadidla: to jsou modlitby svatých. A zpívali píseň novou: „Jsi hoden vzít svitek a rozlomit jeho pečeti, protožes byl zabit a svou krví jsi vykoupil Bohu (lidi) z každého kmene, jazyka, lidu i národa a vytvořil jsi z nich našemu Bohu království a kněze vládnoucí nad zemí.“
Prorok Jan má další vidění nebeské liturgie, při němž jde o otevření svitku se sedmi pečetěmi. Celá pasáž nese výraznou číselnou symboliku (7 - plnost, 4 – světové strany, komplexnost světa, 24 – 2x12: 12 kmenů, 12 apoštolů nebo 24 hodin). Motiv svitku je převzat z knihy Ezechiel. Svitek je popsán z obou stran (že je popsán zevnitř nelze při zapečetění vidět, ale plyne z logiky věci), tedy neobsahuje už žádné místo k doplnění – je symbolem pro uzavření, naplnění času. V celém textu jde o snovou symbolickou vizi, nikoliv o realitu. Plnost dějin může odblokovat pro poznání pouze Beránek, který je zabitý (obětovaný) a zároveň živý (symbol pro Krista a jeho smrt a zmrtvýchvstání) a ocitá se v jakémsi meziprostoru mezi trůnem (Božím) se čtyřmi bytostmi (symbolizujícími univerzálnost a Boží vševědoucnost) a klanějícími se starci. Ježíš Kristus je prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Roh je symbolem síly, 7 očí odkazuje nejspíš na 7 církevních sborů (i 7 hvězd), jimž jsou adresovány Janovy listy. 7 Božích duchů se objevuje již na počátku Zjevení (1,4) a souvisejí se 7 anděly/představiteli církevních obcí. Beránek/Kristus je má ve svém držení, a to i přes problémy, které s nimi jsou, ony jsou jeho očima, resp. on do nich nahlíží, vidí jim do ledví. Otvírání pečetí je dramatický děj, v němž se zjevuje pravda dějin. Beránkovi-Kristu náleží právo otevřít naplnění dějin (rozlamovat pečeti), protože v něm dějiny světa vrcholí a dostávají plnost smyslu.
Starci přednášejí modlitby věřících (24 hodin je možná velmi přiměřený výklad jejich symbolického významu), a to neustále a zpívají chvalozpěv na univerzalitu spásy. Vykoupení jsou královským kněžstvem pro Boha. Termín je převzat ze starozákonní tradice a označuje důstojnost věřících. Boží vláda je nesena a uplatňována skrze věřící (království) a také jimi „celebrována“ (jako kněží přinášejí Bohu oběti a zprostředkovávají setkání člověka s Bohem). Věřící mají kněžskou funkci ve vztahu světa a Boha. V tom je jejich speciální role a důstojnost. Zastupují celé stvoření před Bohem – a tím základním postojem je vzdávat Bohu úctu. To neznamená jen sklánět se na kolenou, nýbrž radostně se k němu vztahovat.
Evangelium – Lk 19,41-44
Když se Ježíš přiblížil k Jeruzalému a uviděl město, zaplakal nad ním a řekl: „Kéž bys v tento den poznalo i ty, co je pro tebe k pokoji! Nyní však je to tvým očím skryté. Neboť přijdou na tebe dny, kdy tě tvoji nepřátelé obklíčí náspem, oblehnou tě a sevřou ze všech stran, srovnají tě se zemí, (vyhladí) tvé děti a nenechají v tobě kámen na kameni, protože jsi nepoznalo čas, kdy ti Bůh nabídl svou přízeň.“
Ježíš vyjadřuje svou hlubokou lítost nad Jeruzalémem, posvátným místem, středem kultu Hospodinova, nad jeho zaslepeností a neschopností se zorientovat, rozpoznat Boží nabídku, kterou je on sám. Důsledkem té slepoty je zkáza, která pak historicky došla naplnění v roce 70 n. l., zničením Jeruzaléma a Chrámu, a posléze zdevastováním celé země po prohrané válce (66-74).
Tento Ježíšův nářek lze aplikovat jako varování i na nás a naši dobu. Není sice tak snadné číst znamení doby, ale je evidentní, že přichází změna, že každý z nás za sebe i celá církev jako společenství musí vyhodnotit, k čemu nás Bůh volá, proč nad námi Ježíš pláče. Jsem přesvědčená, že Ježíš nad námi skutečně pláče, nad naší malou touhou po něm. Papež o tom hovoří poměrně jasně. Jsme v bodu obratu, musíme se vrátit ke své první lásce, ke svému nadšení pro Krista, ke skutečnému následování.
