30.10.2022, neděle, 31. v mezidobí

Lk 19,1-10

Evangelium nám předkládá pozoruhodnou scénu, kterou všichni známe. Dva lidé spolu rozpráví, jeden stojí na zemi a druhý je na stromě. Ten, který nepotřebuje lézt na stromy a který má pevnou stabilitu na zemi, je Ježíš. Děkujme Bohu, že i nás zve, abychom se o jeho stabilitu opřeli.

Evangelium nám vypráví o pozorovateli na stromě. Je to bizarní vyprávění, až komické. Představme si třeba návštěvu papeže nebo jiné významné osobnosti. Někdo, kdo je malé postavy, vyleze na strom, aby ho viděl. A s tímto člověkem na stromě začne papež rozpravu.

To je jedna stránka věci, spíš komická. Kvůli humoru to ale v evangeliu není. Jaký to má smysl? Jaká je duchovní stránka textu?

Jde o obrácení hříšníka a o odpuštění a nápravu zla, které způsobil, o odpuštění hříchu. Celník přiznal svůj hřích a slibuje nápravu.

Odpovídalo by naší logice, kdyby kající celník napřed splnil, co sliboval, kdyby nahradil všechny škody, které způsobil, a vrátil peníze, o které jiné obral, a teprve potom by Ježíš přijal jeho pozvání do domu na hostinu. Ale je to obráceně. Celníkovi je odpuštěno hned, do jeho domu přišla spása. A teprve potom má napravit zlo, které způsobil. Protože do celník myslí vážně a protože se na jeho příslib Ježíš může spolehnout, může mu hned odpustit.

Obdobně je to ve svátosti smíření. Bůh člověku odpouští jeho hřích hned, jakmile jej člověk lituje. Teprve potom následuje vyznání ve zpovědi a přijetí skutku pokání, který naznačuje, že to člověk myslí vážně. Kdyby člověk umřel dřív, než stačí přijmout svátost smíření, tak ať by byl jeho hřích sebevětší, Bůh mu jej už odpustil. Bůh člověku odpouští, jakmile člověk o odpuštění stojí a prosí o ně.

Člověk nedostává odpuštění svého hříchu pro své zásluhy či pro veliké skutky pokání. Boží odpuštění na nich není závislé. Člověk je dostává pro lásku Boží. Jen se proti ní nesmí vzpěčovat, nesmí smíření s Bohem odmítat.

Je tedy vůbec třeba, aby se člověk zpovídal a dostával svátostné rozhřešení? Samozřejmě ano, žije přece v pozemské církvi a jeho vyznání není je věcí jeho vztahu s Bohem, nýbrž se týká i církve. Nutné to je ale jen tehdy, kdy se dopustí těžkého hříchu, tedy skutku, kterým se mění jeho životní nasměrování od dobra ke zlu.

CIC říká:

988 § 1. Křesťan je povinen vyznat co do druhu a do počtu všechny své těžké hříchy spáchané po křtu a dosud rozhřešením přímo neprominuté ani nevyznané v jednotlivém vyznání, kterých si je vědom po pečlivém zpytování svědomí.

§ 2. Doporučuje se křesťanům, aby vyznávali i lehké hříchy.

989 Každý věřící, jakmile dospěl do věku užívání rozumu, je povinen alespoň jednou za rok upřímně vyznat své těžké hříchy.

To je církevní předpis. Jde ale v první řadě o setkání s odpouštějícím Bohem.