Pátek 2. 12. 2021 – 1. týden adventní

Iz 29,17-24

Toto praví Hospodin, Pán: "Zanedlouho, zakrátko se změní Libanon v zahradu a zahrada se bude pokládat za les. V ten den hluší uslyší slova knihy, z temnoty a mlhy prohlédnou oči slepých, pokorní se rozveselí v Hospodinu a nejchudší zajásají v Izraelově Svatém. Neboť veta je po násilníku, posměvač vzal za své, zničeni jsou všichni, kdo jsou připraveni pro nepravost, kdo v právní při obviňovali lidi, soudcům v bráně kladli léčky a nicotnými důkazy sráželi spravedlivého." Proto Hospodin, který vykoupil Abraháma, tak praví o Jakubovu domu: "Nebude se už hanbit Jakub, nezbledne už (strachem) jeho tvář! Ale když uvidí ve svém středu dílo mých rukou, budou ctít mé jméno, budou ctít Jakubova Svatého a budou se bát Izraelova Boha. Bloudící dostanou rozum a buřiči přijmou poučení."

Hospodin slibuje ohroženému Izraeli, vyvolenému lidu, svou pomoc. Dodává mu naději v situaci, kdy je ohrožen zvnějšku, ale především zevnitř. Problémy si lidé často způsobují sami tím, že jako jednotlivci i jako společenství opouštějí cestu dobra, práva a spravedlnosti. Morální vina není leckdy na první pohled patrná, ale působí, pokud není přiznána a nějakým způsobem odčiněna, ve společenství i společnosti rozkladně, a to po celé generace. Není to Bůh, kdo trestá, nýbrž samo lidské společenství, které si svá provinění nepřipouští, omlouvá je a zahlazuje. A ona pak skrytě působí devastujícím způsobem. Bůh však ani tehdy lidi neopouští, ale nabízí jim naději, otevírá obzor, aby bylo možné se ze zajetí viny vymanit.

Mt 9,27-31

Za Ježíšem šli dva slepci a hlasitě volali: "Synu Davidův, smiluj se nad námi!" Jak vešel do domu, přišli ti slepci k němu. Ježíš jim řekl: "Věříte, že mám takovou moc?" Odpověděli mu: "Ano, Pane." Dotkl se tedy jejich očí a řekl: "Ať se vám stane, jak věříte." I otevřely se jim oči. Ježíš jim důrazně nařídil: "Ale ať se to nikdo nedoví!" Oni však odešli a rozhlásili to po celém tom kraji.

Příběhy o uzdravení patří k významným svědectvím o Ježíšově moci a ochotě pomoci lidem nemocným, postiženým, ztraceným. Naplňoval tím také předpovědi o působení mesiáše. To se děje i dnes, i když poněkud jiným způsobem (tím nikterak nepopírám možnost „zázračného“ uzdravení), kdy Ježíš jedná skrze druhé lidi, tak jak tomu bylo i při rozesílání učedníků. Dnes jsou to zejména lékaři a zdravotníci, kdo pokračují v tomto Ježíšově charismatu. V duchovním či symbolickém slova smyslu můžeme být i my těmi, kdo pomohou druhým vidět, pokud jsme vnímaví pro jejich potřeby, nebo naopak můžeme být těmi, kdo potřebují duchovně uzdravit, prohlédnout. Ježíš nás v tomto případě nenechá nevyslyšené.

Těm dvěma, kteří byli uzdraveni, se není co divit, že to přes zákaz všude rozhlašovali. Ale přece je v tom jejich jednání malý háček, takové malé upozornění i pro nás. Může se nám, podobně jako jim, stát, že pro nadšení z něčeho, co se nám nečekaně krásného přihodilo, jak jsme byli vyslyšeni ve svých přáních a touhách, zapomeneme na toho, kdo byl toho všeho původcem a kdo po nás něco žádal (člověk nebo Bůh). Leckdy jde i o to mlčení. Nejenomže mu zapomeneme ve svém unešení poděkovat, ale jeho prosbu či přání, protože jsme tak zaujati sami sebou a svým příběhem, odsuneme stranou, nesplníme nebo obejdeme. Žádost o mlčení mívá své opodstatnění a je zradou na dotyčném, když jí nevyhovíme, když mluvíme o tom, o čem jsme slíbili mlčet. Může to mít negativní důsledky pro toho, kdo je původcem naší radosti. Ježíš často pak musel měnit své plány, unikat ze společnosti, uchylovat se na opuštěná místa, protože uzdravení na jeho žádost nedbali. Mohlo mu to způsobit i mnohé další komplikace.