Středa 14. 12. 2022 – 3. týden adventní, sv. Jana od Kříže

Iz 45,6b-8.18.21b-25

"Já jsem Hospodin, a nikdo jiný. Tvořím světlo a působím tmu, dávám štěstí a dopouštím neštěstí, já, Hospodin, to všechno působím. Rosu dejte, nebesa, shůry, oblaka, spusťte déšť práva; ať se otevře země a zplodí spásu, ať spolu vyraší spravedlnost! Já, Hospodin, jsem to stvořil." Neboť tak praví Hospodin, stvořitel nebes, ten, který je Bůh, který utvořil zemi a ji učinil, který ji založil. Nestvořil ji, aby byla prázdná, stvořil ji k obývání: "Já jsem Hospodin, a nikdo jiný! Zda to nejsem já, Hospodin? Mimo mne není jiný Bůh! Bůh spravedlivý a spasitel není mimo mne! Obraťte se ke mně a dejte se spasit, všechny končiny země! Neboť já jsem Bůh, a nikdo jiný! Při sobě jsem přísahal, z mých úst vyšla pravda, neodvolatelné slovo: Každé koleno se mi bude klanět, přísahat bude každý jazyk." Řeknou: "Jen v Hospodinu je vítězství a síla." S hanbou přijdou k němu všichni, kdo mu odpírají. Vítězství a slávy dojde v Hospodinu celý rod Izraele.

Prorok oslavuje Hospodina jako jediného stvořitele a pána země. Hospodinu se nevymyká z ruky nic, ani negativní skutečnosti. Ty Bůh dopouští, protože respektuje autonomii člověka i stvoření, ale jeho výsostným zájmem je dobrý život člověka – Bůh nestvořil zemi, aby byla prázdná, nýbrž jako prostor k obývání, prostor pro člověka. A ten chce s ním sdílet. Prorok nastiňuje univerzální perspektivu spásy – Bůh je nejen Bohem vyvoleného národa, nýbrž všech lidí. Je na člověku, aby se k Bohu obrátil a otevřel se mu. Pak se budou dít nečekané věci – tím také člověk vzdá Bohu chválu. Chválit Boha, klanět se mu neznamená mnoho mluvit, nýbrž dobře žít.

Shůry má přicházet požehnání, právo a spravedlnost. Protože jediným skutečným a pevným garantem práva a spravedlnosti je pouze Bůh a on je také jediným pravým zdrojem požehnání. Modleme se o to, abychom dokázali pochopit, co to znamená, co je tou spravedlností a právem, abychom to dokázali jako jednotlivci i společnost realizovat.

Lk 7,19-23 (řec. 18b-23)

Jan si zavolal dva ze svých učedníků a poslal je k Ježíšovi se vzkazem: "Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?" Ti muži přišli k němu a řekli: "Jan Křtitel nás posílá k tobě s otázkou: Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?" Právě tehdy uzdravil mnoho lidí z nemocí, neduhů a od zlých duchů a mnoha slepým daroval zrak. Odpověděl jim tedy: "Jděte a oznamte Janovi, co jste viděli a slyšeli: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší!"

Tato otázka Jana Křtitele je poněkud překvapivá, vždyť to byl právě on, kdo Ježíše označil za toho, kdo bude křtít ohněm a Duchem sv. (Lk 3,16), tedy za očekávaného mesiáše. Přesto i on se potřebuje utvrdit v tom, že se nemýlil. A Ježíš potvrzuje jeho přesvědčení, protože naplňuje mesiánská očekávání v tom, že ukazuje, co znamená Boží vláda, která se skrze něho prezentuje: konec trápení, život v plnosti. Ale ani to pro mnohé nestačí, aby v Ježíše jako mesiáše uvěřili. Víra v Ježíše je vždy krokem osobní odvahy, krokem osobního odhodlání a odevzdání. Je pro ni důležitý rozum i zkušenost druhých, ale ten krok musí učinit člověk sám. Když jej učiní, je blahoslavený, tedy šťastný ve smyslu Boží radosti nad ním. Bůh se raduje, když se někdo rozhodne pro víru v něj skrze jeho Syna. Ze své víry bychom se měli radovat i my, protože to je skutečnost velká vzácná.

Jan od Kříže (španělský kněz a řeholník, bosý karmelitán v 16. století) byl zklamán uvolněností života v řádu a pod vlivem sv. Terezie Veliké a její reformy ženské větve řádu se snažil o reformu. Prosadil tak – za velkých osobních obětí (včetně tvrdého vězení od vlastních spolubratří) – přísnější a důslednější formu řeholního života a věrnosti Bohu. Byl to velký mystik a básník. Své nejkrásnější a nejhlubší mystické básně a spisy vytvořil právě ve vězení.