Čtvrtek 22. 12. 2022 – 4. týden adventní

1 Sam 1,24-28

Anna, když odstavila Samuela, přivedla ho s sebou do Hospodinova domu v Silo, s tříročním býčkem, s jednou měřicí mouky a s měchem vína; chlapec byl ještě malý. Porazili býka a přivedli chlapce k Helimu. Anna řekla: "Prosím, můj pane, jako že jsi živ, můj pane, já jsem ta žena, která stála tady u tebe a modlila se k Hospodinu. Za tohoto chlapce jsem se modlila, a Hospodin vyslyšel mou žádost, jak jsem ho prosila. A proto také já ho odevzdávám Hospodinu na všechny dny, po které bude živ – je odevzdaný Hospodinu." I klaněli se tam Hospodinu.

Anna plní svůj slib vůči Bohu a svého „vymodleného“ syna odevzdá tomu, kterému od počátku patří, Bohu. Ve starověku mělo dítě jiný status, než má dnes. Proto mohli rodiče rozhodovat o budoucnosti svého dítěte tak trochu bez ohledu na ně. To, že Anna přivedla svého syna do Sila, ke službě ve svatyni, zároveň znamenalo, že jej uvedla do centra vzdělanosti, kultury a náboženského života, že pro jeho budoucnost učinila to nejdůležitější. Jistě jí to jako matce také nepřipadlo snadné. V případě Samuelově se to „vyplatilo“, protože se vyprofiloval do významné postavy velkého Božího služebníka.

Možná nám to připadá nezvyklé a v dnešní době by takové rozhodnutí matky o dítěti (zaslíbit je službě Hospodinu) nebylo akceptovatelné, ale je třeba mít stále před očima, že děti jsou darem a že náležejí Bohu. Děti nejsou majetkem rodičů a neslouží k uspokojování jejich potřeb nebo ambicí. Na to se dnes v mnoha ohledech zapomíná. Dítě je dar, který je rodičům svěřen na určitou dobu, aby o něj pečovali a rozvíjeli ho, ale je to samostatná osoba s právem na vlastní život. Největší radostí rodičů, pedagogů a všech těch, kteří se zabývají výchovou, by měla být skutečnost, že jejich dítě / svěřenec / klient dokáže ve svém životě kreativně rozvíjet to, co mu do života dali, že žije svůj smysluplný a šťastný život, což není život bez problémů. Je důležité umět svěřit své dítě (a někdy to nemusí být ani fyzická osoba, ale cokoliv, do čeho se vkládáme, co považujeme za „své dítě“) Bohu a nechat ho jít jeho vlastní cestou. Dát mu svobodu, vzdát se touhy určovat jeho budoucnost. Není to až tak snadné.

Celý úryvek končí konstatací, že se klaněli Hospodinu. Úcta, vděčnost a oddanost jsou základními postoji vůči Hospodinu. Jsou výrazem důvěry, že Bůh s naším darem dobře naloží.

Lk 1,46-56

Maria řekla: "Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství (trvá) od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky." Maria zůstala u Alžběty asi tři měsíce a pak se vrátila domů.

Maria si je vědoma velikosti úkolu, který jí byl svěřen, ale zároveň či především velikosti, velkorysosti a moci toho, který jí ho svěřil. Bůh je věrný a stojí na straně těch, kdo v tomto světě nejsou mocní, vlivní a bohatí, pokud se oni o něj opírají. Bůh nemiluje nouzi, bídu a strádání pro ně samé a neopovrhuje majetkem, vlivem a mocí jako takovými, ale stojí na straně těch, kdo na něj spoléhají, kdo v něj doufají, kdo se k němu obracejí – a to jsou velmi často právě ti, kdo jsou v oněch znevýhodněných situacích. Ti totiž mají většinou mnohem větší smysl pro solidaritu, soucit, vděčnost…

Maria zpívá svůj chvalozpěv, ale zároveň stojí pevně zakotvená v realitě, jíž je pomoc Alžbětě. Modlitba chvály a díků je pravdivým vyjádřením vztahu k Bohu, ale zakotvení v každodenní realitě, starost o druhé je stejně důležitá. Je druhou stranou téže mince, Není od věci si občas připomenout, zač je na místě Bohu děkovat a chválit jej. Povznese to i naši duši.