Úterý 27. 12. 2022 – vánoční oktáv, sv. Jana evangelisty

1 Jan 1,1-4

Milovaní! O tom, co bylo od počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, o Slovu života svědčíme a zvěstujeme vám. Život se zjevil, a my jsme ho viděli, Život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám. Co jsme tedy viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste i vy měli s námi společenství. Naše společenství je totiž s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem. Toto píšeme, aby naše radost byla úplná.

Začátek 1. listu Janova zdůrazňuje oproti evangeliu i haptický kontakt s Ježíšem-Slovem života. Ježíš byl ve své pozemské existenci opravdovým člověkem a zároveň nositelem věčnosti, ukazatelem k ní. Autor listu vidí jako svůj úkol tyto dvě skutečnosti, propojené v osobě Ježíšově, zvěstovat, neúnavně šířit a utvrzovat v nich své adresáty. Stále ještě nedomýšlíme, co všechno to pro nás znamená, že Ježíš byl/je pravý člověk, jak moc to naše lidství určuje, jak moc na našem lidství ve skutečnosti záleží. V tom navíc má ležet naše radost. Ježíšova blízkost má být naší radostí, protože je skutečná. Ježíš není vznešená, byť třeba personifikovaná idea (jako třeba židovská Moudrost), Ježíš žil reálný život, ví, co znamená být člověkem v tom světě, jenž je vším možným, jen ne rájem. Je možné mu důvěřovat, i když to není vždycky lehké, protože naše možnosti kontaktu s ním jsou překryty nereálnými představami a všelikým pseudonáboženským nánosem.

Jan 20,2-8

Prvního dne v týdnu běžela Marie Magdalská k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili." Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil.

Je zvláštní o Vánocích číst velikonoční text, ale proč ne! Proslulý „závod“ Petra a toho druhého učedníka, kterého tradice ztotožnila s Janem (Zebedeem) a autorem evangelia. Onen druhý učedník je u hrobu první, dřív než Petr, což není dáno tím, že je podle tradice mladší. Je tam dřív a chápe, protože miluje, protože je se svým Mistrem spojen vnitřně, vazbou nitra, srdcem. Má oproti Petrovi nepopiratelný náskok, a přece na něj čeká, přece ho nechá vejít jako prvního. Láska se nepotřebuje cpát, může přenechat autoritě, kterou Petr reprezentuje, první místo, první viditelný krok. Milující ví víc, než je možné vyjádřit slovy, proto může „slávu“ přenechat druhému. Autorita poskytuje oporu svědectví, racionálního uchopení a převedení do slov, láska spojuje a září, ta mluví beze slov. Ale této řeči rozumí jen ten, kdo je schopen se naladit na stejnou vlnu. Pro život je potřebné jedno i druhé.

Ustoupit, aby druhý mohl vejít jako první, je projevem zralosti, projevem úcty, respektu k druhému, ale také výrazem vědomí vlastní důstojnosti, zakotvenosti.