Úterý 28. 12. 2022 – svátek Mláďátek
1 Jan 1,5-2,2
Milovaní! To je poselství, které jsme slyšeli od Ježíše Krista a vám zvěstujeme: Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není. Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale přitom žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou. Když však žijeme ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev jeho Syna Ježíše nás očišťuje od každého hříchu. Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý. Řekneme-li však, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není. Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.
Autor 1. listu Janova varuje před představami, že stačí věřit jen slovy, takříkajíc formálně, a přitom si o sobě myslet bůhvíco, klamat tělem i svými řečmi. Jedině pravdivý pohled na sebe a důvěra v Boží lásku může člověka postavit do světla a dovolit mu žít v Boží přítomnosti. Bůh touží po společenství s člověkem a dělá pro to vše, co jde, ale člověk musí vykročit ze své tmy do světla. Jsme povoláni k tomu žít ve světle a světlo šířit, a to každý z nás. Musíme ale vystoupit ze sebe sama, ze svého úkrytu, ze stínu, nebo jak se dnes říká „ze své komfortní zóny“ a nechat se prozářit Božím světlem.
Mt 2,13-18
Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby je zahubil." Vstal tedy, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Z Egypta jsem povolal svého syna.‘ Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, velmi i se rozlítil a dal v Betlémě i v celém jeho okolí pobít všechny chlapce do dvou let – podle času, který si zevrubně zjistil od mudrců. Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: ‚V Rámě je slyšet hlas, pláč a velké bědování: Ráchel oplakává svoje děti. Není k utišení - už nejsou.‘
Herodes Veliký byl skutečně panovníkem, který neváhal ze strachu o svou pozici zabíjet, a to dokonce své nejbližší své syny i manželku, kohokoliv, o němž se domníval, že jej může ohrozit. Autokraté a despoti všech dob se vždycky bojí o sebe a své postavení i svou moc, a jsou proto ochotni obětovat kohokoliv včetně těch nejbližších. Celý příběh je koncipován na starozákonní motivy (prorocké texty, což dokládají tzv. reflexní citáty), aby autor dosvědčil, že Ježíš je skutečně oním očekávaným Mesiášem.
Bohužel tento příběh má mnoho novodobých paralel ať už jde o problematiku uprchlíků, kteří ze strachu o svůj život a život své rodiny musejí prchat před pronásledováním, nebo nevinných dětských obětí, jako byly teroristické útoky na školy v Beslanu, Péšávaru nebo Halabu. Zabíjet děti, které nemají se spory a válkami dospělých nic společného, z pomsty, nenávisti nebo i z jiných nízkých důvodů je jedním z nejodpornějších zločinů. V současnosti jsme svědky podobných hrůzných skutečností. Pro mnoho lidí je právě toto jedním z nejvyhraněnějších argumentů proti Bohu, jak ostatně lze najít již v Camusově Cizinci.
Autor evangelia nechtěl říci, že tyto děti v Betlémě byly zabity, aby se splnilo Písmo, nýbrž že bohužel se tyto zločiny v dějinách opakují – a to dokonce i v souvislosti s příchodem Božího Syna na tuto zem. Ježíš se narodil do světa, který byl stejně drsný jako ten současný. Faraon, Herodes nebo mnozí další mocní vládci minulosti i současnosti ve svém strachu o moc likvidují každého bez ohledu na věk, pohlaví, národnost, dokonce i rodinné vazby či cokoliv dalšího. Není to Bůh, kdo může za utrpení, dokonce smrt nevinných, ale lidská zloba, strach o moc, egoismus nejvyššího kalibru. Ježíš Herodově zlobě v dané chvíli uniká, ale konfrontace se zlem ho bude provázet po celou dobu jeho působení, a to až do smrti na kříži. Proti těmto násilníkům moci (a nemusí jít vždycky jen o fyzické násilí, ale i to psychické) je třeba se bránit; je třeba proti nim bojovat.
Zároveň nám ten text říká, že přes všechno utrpení a hrůzu Bůh je tím, kdo zachraňuje. Ale jinak, než bychom čekali.
