Úterý 3. 1. 2023 – doba vánoční

1 Jan 2,29 - 3,6

Milovaní! Víte, že (Bůh) je spravedlivý. Proto také buďte přesvědčeni, že každý, kdo žije spravedlivě, je z něho narozen. Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale (že jimi) také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Každý, kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý, jako on je čistý. Kdo páchá hříchy, přestupuje (Boží) zákon – hřích je totiž přestoupení (Božího) zákona. A víte, že on přišel, aby hříchy odstranil. On však je bez hříchu. Žádný, kdo v něm zůstává, nehřeší. Žádný, kdo hřeší, (nikdy) ho neviděl, ani nepoznal.

Autor listu sděluje jednu velmi vzrušující skutečnost: už teď jsme Boží děti, a to v novém smyslu díky spojení s Kristem (on je náš bratr), ale tím naše vyvolení nekončí, to není podle autora všechno. Čeká nás ještě něco většího, a to něco, co je spojené s přímým patřením na Boha, s přímým spolubytím s ním. To je něco, co nelze nijak popsat, co přesahuje všechny lidské kategorie. Boží synovství v rámci tohoto světa s sebou nese povinnost žít poctivě, žít v následování Ježíšově, v odmítání zla všeho druhu. Hříchem, přestoupením Božího zákona, myslí autor zásadní skutečnost, a to jednání proti lásce. Nejde o lidské nedokonalosti, o drobná prohřešení, jakkoliv mohou komplikovat, ochuzovat či zanášet špínou život a vztahy, nýbrž o zásadní akty nelásky, nenávisti, nerespektování práv druhých, likvidace života v nejširším slova smyslu. Autor zná jediné přikázání, a tím je láska, což není citový výlev či zamilovanost, ale následování Ježíše Krista v jeho sebevydanosti ve prospěch dobra.

A ještě něco: hned v úvodu úryvku, říká autor, že kdo žije spravedlivě, je narozen z Boha. Sice pro autora by k tomu nutně patřila víra, ale konstatace, že Bůh je spravedlivý, což lze mít prakticky za synonymum pro svatý, a tedy ten, kdo tak žije, k němu patří, je důležitá, protože je mnoho lidí, kteří žijí jako spravedliví, svatí, a jsou narozeni z Boha, i když to nevědí nebo tomu nevěří.

Jan 1,29-34

Na druhý den (Jan) viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: `Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu." A Jan vydal svědectví: "Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem Svatým.' A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží."

Jan svědčí o Ježíši, kterého vlastně ani moc nezná. To jen ukazuje na jeho vnitřní velikost, protože se vzdává svého významného postavení mezi lidmi ve prospěch někoho, o němž ví jen málo, někoho, kdo přichází k němu v roli učedníka, aby se od něj dal pokřtít. Jan uvolňuje své místo, aby je mohl zaujmout Ježíš. Umenšit svou slávu, svou pověst, svůj význam ve prospěch někoho nového, třeba mladšího a méně zkušeného je velkým výkonem, činem skutečné pokory.

Z příběhu o Ježíšově křtu Janem Křtitelem v Jordánu v Janově evangeliu zbyla jen ta holubice, tedy Duch svatý sestupující z nebe. Prvotní církev měla problém s touto scénou, protože Ježíš v ní je u synoptiků postaven pod Jana Křtitele. Jde o historickou skutečnost, s níž se evangelisté snaží nějak vyrovnat. Autor Janova evangelia to vyřešil vynecháním aktu křtu v Jordánu a zachoval význam celého dění, tedy zjevení Ježíšova synovství.