Neděle 8. 1. 2023 – Slavnost Křtu Páně
Iz 42,1-4.6-7
Toto praví Hospodin: Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo. Ostrovy čekají na jeho nauku. Já, Hospodin, jsem tě povolal ve spravedlnosti, vzal jsem tě za ruku, utvořil jsem tě a ustanovil tě (prostředníkem) smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kdo bydlí ve tmách.
Jde o část z první písně ze čtyř písní Služebníka Hospodinova. Jde o texty vzniklé v babylonském exilu (nejspíš kolem poloviny 6. stol. př. n. l.), jež mluví o výsostném poslání tohoto služebníka, jímž mohl být původně myšlen sám prorok, který v babylonském zajetí navazoval na proroka Izajáše (2. polovina 8. stol. př. n. l.), nebo o Izrael jako celek, o němž se v této části knihy Izajáš také mluví jako o služebníkovi, nebo mohlo jít i o další postavu s mesiánskými rysy. Křesťanská interpretace tato proroctví vztahuje na Ježíše Krista, který je tím pravým a definitivním Služebníkem Hospodinovým. Ježíš svou uzdravující činností, jež nespočívala pouze ve fyzickém uzdravování, naplňoval proroctví knihy Izajáš. On je tím, kdo nalomenou třtinu nedolomil a doutnající knot neuhasil, kdo se zasazoval o právo a spravedlnost svým učením. Církev jako společenství jeho učedníků je povolána, aby šla v jeho stopách milosrdenství, lásky, práva a spravedlnosti pro všechny.
Sk 10,34-38
Petr se ujal slova a promluvil: "Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné. Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel."
Část Petrovy promluvy v domě setníka Kornélia, pohana (nejspíš patřícího k tzv. bohabojným), jenž byl obdařen Duchem sv. a následně Petrem i s celou svou domácností pokřtěn. Necháme-li stranou diákona Filipa, je Petr prvním, kdo přijímá pohana do církve, o což, zdá se, autorovi Skutků šlo. Tuto epizodu ze své činnosti opakuje pak Petr na setkání v Jeruzalémě jako důkaz, že Bůh si přeje, aby i pohané byli přijímáni do církve, do společenství Ježíšových učedníků. V této části své řeči mluví Petr o Ježíšově křtu jako o pomazání Duchem svatým a Ježíšově následné činnosti jako o Božím působení skrze jeho osobu, jež znamenala vítězství dobra nad zlem.
Mt 3,13-17
Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?" Ježíš mu však řekl: "Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli." A tak mu vyhověl. Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle – otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení."
Ježíšův křest v Jordánu, tedy přijetí Janova křtu na odpuštění hříchů, bylo pro prvotní církev natolik obtížné, že se každý z evangelistů snažil s tímto historickým faktem vypořádat a nějak jej interpretovat. Křest Janův stavěl Ježíše pod Jana Křtitele a navíc to byl křest na odpuštění hříchů, což bylo pro Ježíšovu osobu nemyslitelné. Autor Matoušova evangelia tedy interpretuje tuto historickou událost pomocí dialogu mezi Ježíšem a Janem, z něhož je zřejmé, že Ježíš je víc než Jan a že jeho křest je Boží vůlí (doslova naplněním Boží spravedlnosti), tedy je součástí Božího spásného plánu s lidmi. To je pak dotvrzeno sestoupením Ducha a sdělením zásadní Ježíšovy role v tomto plánu, totiž že on je milovaným Synem. Scéna křtu je tedy jakýmsi předznamenáním scény ukřižování. Ježíš se od počátku své činnosti solidarizuje s hříšnými lidmi, vstupuje do prostoru lidské viny, aby lidi z ní vyvedl a přivedl do intimního společenství s Bohem. Místo soudu, jímž hrozil Jan Křtitel, nabízí Ježíš sebe jako cestu k Bohu, jako možnost vstupu do plného společenství s Bohem, do Božího království.
