Středa 11. 1. 2023 – 1. týden v mezidobí
Žid 2,14-18
Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků. Proto se ve všem musel připodobnit (svým) bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.
Autor pokračuje v rozvíjení myšlenky, jak důležité bylo, že se Boží Syn stal člověkem. Ježíš naplno otevřel člověku perspektivu věčnosti tím, že mu dovoluje zbavit se strachu ze smrti jako definitivního konce. To zažíváme dodnes v tom smyslu, že jako společnost ztrácíme transcendentní horizont, který člověku umožňuje nevidět v pozemské existenci jedinou možnost seberealizace, dovoluje mu odstup a klid. Pozemská existence není jediným prostorem života a není třeba se uštvat a stihnout vše, co jde.
Ježíš je s námi spojem pouty reálné lidské existence, člověčenstvím, a proto nás může adekvátně „zastupovat“ před Bohem a dodávat nám odvahy a síly na naší životní pouti svým příkladem i svou silou.
Je zajímavé, jak autorovi listu, který je ovšem spíše rozsáhlou homilií než listem v pravém slova smyslu, jde o vyjádření toho, že Ježíšovo lidství je v Božím plánu a je důležitější než andělské bytí. Anděl je posel, je to především funkce, není Božím partnerem v tom smyslu jako člověk. Bůh skrze Ježíše usiluje o člověka, speciálně pak o Abrahámovy potomky, což jsou nejen Židé, ale všichni věřící, protože to je jeho cíl – záchrana člověka.
Mk 1,1,29-39
Ježíš vyšel ze synagogy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala. Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: "Všichni tě hledají!" Odpověděl jim: "Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel." A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagogách a vyháněl zlé duchy.
Ježíš přichází se svými učedníky do domu Šimona a Ondřeje, kde je nemocná Šimonova tchyně. V tehdejší době žily rodiny pohromadě (v Kafarnau se dochovaly základy takových domů, resp. domovních bloků, kde žila společně rodina, tedy třígenerační velkorodina příbuzných). Základy údajného Petrova domu se tam dodnes ukazují. Ježíš Petrovu tchyni uzdraví, takže ona je schopná se ujmout svých hostitelských povinností. Tato Ježíšova uzdravující moc samozřejmě vyvolává senzaci a brzy je obklopen lidmi žádajícími pomoc (uzdravení, očistění…). Ježíš se i nadále distancuje od zla a falešné reklamy. Ježíš zástupům slouží a uzdravuje, vrací zdraví, vnitřní pokoj a naději. Vydává ze sebe mnoho síly, a proto ji také potřebuje načerpat a odchází do ústraní, aby byl sám a mohl se ponořit do vztahu s Otcem. Jeho učedníci to zatím příliš nechápou, jistě jim lichotí Ježíšova popularita (stín této slávy padá přece i na ně), tak se ho snaží přivést opět doprostřed davu. Ježíš však nevidí své poslání v budování vlastní popularity, nýbrž v hlásání evangelia. Uzdravování a další činy k tomu patří jako důkaz Boží blízkosti i jako důkaz Ježíšova pověření.
Činnost je velmi důležitá a není jí nikdy konec, nikdy dost – vždycky se dá najít něco, co je ještě třeba vykonat. Ale to nejde do nekonečna. A k tomu člověk není stvořen. Bůh odpočinul sedmého dne, Ježíš odchází do samoty, aby se modlil – o to víc potřebuje člověk s omezenými silami obnovovat své zdroje v tichu a samotě, ve spočinutí v pokoji, radosti a uvolnění.
