Středa 18. 1. 2023 – 2. týden v mezidobí, památka P. Marie, Matky jednoty křesťanů

Žid 7,1-3.15-17

Melchizedech byl král Sálemu a kněz Boha Nejvyššího. Když se Abrahám vracel po porážce králů, vyšel mu vstříc a požehnal mu. Abrahám mu přidělil ze všeho desátek. (Jméno Melchizedech) se vykládá "král spravedlnosti" a král Sálemu zase (znamená) "král pokoje". Neuvádí se jeho otec, matka, rodokmen, kdy začal žít a kdy skonal; a tím se podobá Božímu Synu a zůstává knězem navždy. A je to ještě zřejmější, protože se objevuje jiný kněz Melchizedechovi podobný, který se jím stal ne podle předpisu o tělesném původu, nýbrž mocí života nezničitelného. Vždyť (o něm) je dosvědčeno: `Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova'!

Tato pasáž z Listu Židům reprodukuje Gn 14,17-24 a vysvětluje, proč hovoří o Ježíši jako veleknězi podle řádu Melchisedekova (což je navíc odkaz na Ž 110,4). Ježíšovo kněžství je kněžstvím jiného druhu než kněžství v Izraeli, je výlučným vyvolením Ježíšovým, jeho určením k službě prostředníka mezi Otcem a lidmi, jež překračuje všechny tradice a časové omezení  – tím je kněžstvím podle řádu Melchísedekova. Pro autora je důležité vyložit adresátům, že Ježíš je veleknězem, protože výsostnou rolí velekněze je zprostředkovávat kontakt mezi lidmi a Bohem.

Mk 3,1-6

(Ježíš) opět vstoupil do synagogy. Byl tam člověk s ochrnulou rukou. Dávali (na Ježíše) pozor, zdali ho uzdraví v sobotu, aby ho mohli obžalovat. On tomu člověku s ochrnulou rukou řekl: "Vstaň, pojď doprostřed!" Pak se (farizeů) zeptal: "Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?" Ale oni mlčeli. Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce, rozhlédl se po nich s hněvem a řekl tomu člověku: "Vztáhni ruku!" Vztáhl ji, a ruka byla zase v pořádku. Farizeové šli hned ven a s herodovci se proti němu radili, jak by ho zahubili.

Ježíš ví, že farizejové (a zákoníci) s ním hluboce nesouhlasí v jeho svobodné interpretaci nařízení, a to zejména těch, která se týkají soboty (sabatu). V synagoze, kam přichází v souladu s ustanoveními (náboženskými tradicemi), znovu ukazuje, co ve skutečnosti znamená sobota-sabat, totiž osvobození pro radost z Boha. Sobota je darem Božím pro člověka, nikoliv břemenem, které je třeba nést ze strachu před Bohem. Bůh je nejvíc ctěn radostí z daru života. Ježíš je roztrpčen tvrdostí srdce svých oponentů, neláskou vůči člověku, který potřeboval osvobození ze svého handicapu, jež mu Ježíš mohl nabídnout.

Pro farizeje a herodiány se ovšem Ježíš stává nebezpečnou figurou, neboť ohrožuje jejich moc nad lidmi, relativizuje jejich náboženskou a společenskou kompetenci. Oni se jím cítí ohroženi, zneváženi, a proto se ho chtějí zbavit, zlikvidovat ho. Představoval pro ně nekalou konkurenci. Navíc lpěli na svém obrazu Boha a světa, které obstavěli mnoha svými interpretacemi, a Ježíšova svoboda ve vztahu k Bohu je dráždila, provokovala a znejišťovala. V podobné situaci je dnes i papež František – i on má odvahu učit lidi v jakékoliv i nestandardní situaci radosti ze života a z Boha, nabízet jim solidaritu, úctu a pomoc. To mnohým přijde jako relativizování tradic, jež jsou ovšem interpretacemi lidskými. Život člověka (možnost žít ho plněji nebo naplno) má vždy přednost před předpisem.

Evangelista ukazuje, že od samého počátku Ježíš kromě nadšení sklízí nejen kritiku, ale je mu usilováno o život. Ani činy ve prospěch lidí, projevy spojení s Bohem v uzdravujících aktech, akty milosrdenství a soucitu nepřesvědčují Ježíšovy oponenty o jeho božském poslání. „Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.“ I dobré činy lze desinterpretovat. Ostatně to sledujeme každý den v přímém přenosu i na naší politické scéně a ve veřejném životě.

Začíná týden modliteb za jednotu křesťanů.