Pátek 20. 1. 2023 – 2. týden v mezidobí
Žid 8,6-13
Ježíš tedy dosáhl o to vznešenější kněžské služby, oč lepší je smlouva, kterou on zprostředkoval a která spočívá na vznešenějších příslibech. Kdyby totiž ona dřívější (smlouva) byla bez vady, nebylo by ji třeba nahrazovat jinou. Ale (Bůh) jim vytýká: "Hle, přijdou dni – praví Pán – kdy s Izraelovým domem a s Judovým domem uzavřu smlouvu novou: a nebude to smlouva, jakou jsem sjednal s jejich předky v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. To proto, že oni nezůstali smlouvě se mnou (věrni). Přestal jsem si jich (proto) všímat – praví Pán. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech – praví Pán: Svoje zákony jim vložím do mysli, do srdce jim je napíšu. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem! Nikdo už nebude svého spoluobčana poučovat, nikdo už nebude svému bratru říkat: ‚Poznej Pána!‘ Neboť všichni mě budou znát, od nejmenšího až po největšího. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hříchy už nevzpomenu." Když tedy (Bůh) mluví o nové (smlouvě), prohlašuje tím tu dřívější za zastaralou. Co je však zastaralé a ztrácí sílu, je blízko zániku.
Autor pokračuje v rozvíjení myšlenky velikosti Ježíšova velekněžství. S tím souvisí i základní otázka platnosti smlouvy, kterou uzavřel Hospodin s vyvoleným národem. Pisatel, nepochybně z židovského prostředí s velkou znalostí Písma, se vyrovnává s tím, že s Ježíšem nastala nová a závěrečná epocha dějin spásy, v níž je to předchozí relativizováno. Odvolává se přitom na autoritu Písma coby slova Božího a přislíbení nové smlouvy (Ex 19,5n a Jer 31,31-34). Je útěšné číst, co znamená tato nová smlouva: definitivní odpuštění hříchů, nepravostí všeho druhu, a intimní všeobecné poznání Hospodina. To je zaslíbení Božího království, prostoru lásky, radosti, naděje a společenství s Bohem. Poznání Boha a intimní společenství s ním jsou skrze Ježíše přístupné každému člověku. Ovšem není to žádný jednoduchý automatismus. Uvěřit znamená radikální změnu perspektivy na život nikoliv jednoduše v jeho mravní rovině, nýbrž z hlediska jeho smyslu, jeho perspektivy. Poznání boha je primárně osobní, i když tradice a společenství víry jsou důležité. Zkušenost se však nedá předat. Lze o ní svědčit, ale člověk ji musí udělat sám. To je možné už zde, naplno to však bude platit až za hranicemi této reality.
Mk 3,13-19
Ježíš vystoupil na horu, zavolal k sobě ty, které sám chtěl, a (oni) přišli k němu. A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy. (Ustanovil těchto dvanáct:) Petra - to jméno dal Šimonovi, Jakuba, (syna) Zebedeova, a jeho bratra Jana - ty pojmenoval Boanerges, to je „Synové hromu“, Ondřeje a Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba, syna Alfeova, Tadeáše, Šimona Kananejského a Jidáše Iškariotského, který ho pak zradil.
Ježíš si – na rozdíl od učitelů Zákona – své učedníky vybírá. Učitele Zákona si volili učedníci, on je buď přijal, nebo ne. Ježíšovi však jde o mnohem víc než jen o učení, předávání tradiční nauky a způsobů interpretace Písma a tradice. Ježíš se se svými učedníky dělí o své charisma: mají kázat a vyhánět zlé duchy, tedy nabízet základní Ježíšův dar, a to Boží království. V rozeslání učedníků pak je zřejmé, že dostávají i další pravomoci, a to uzdravovat a přinášet pokoj, tedy podíl na trvalých Božích zaslíbeních. Všechno to znamená zvěstovat Boží království a dát ho adresátům zakusit.
Ježíš si volí dvanáct učedníků, aby tím symbolizoval nový Izrael, nový počátek vyvoleného lidu. Na těchto svých dvanácti učednících založil Ježíš trvalé společenství se sebou, církev. Nicméně těchto dvanáct, byť tvořili v době Ježíšova veřejného působení nejužší společenství s ním, nezůstalo jedinými Ježíšovými společníky a učedníky. V Lukášově evangeliu se dozvídáme o dalších, které také posílá a obdařuje stejným charismatem jako svých dvanáct, a také o ženách, které Ježíše a jeho učedníky podporovaly a doprovázely.
Do tohoto společenství povolaných patříme dnes i my. I nám dává Ježíš podíl na svém charismatu. I my můžeme šířit pokoj, i my můžeme působit ozdravujícím a uzdravujícím způsobem, i když nebudeme obdařeni mocí konat zázraky a mocné činy. Můžeme vytvářet zdravé prostředí, a to je základem pro zdraví vůbec – fyzické, psychické i duchovní.
