Pátek 10. 2. 2023 – 5. týden v mezidobí, památka sv. Scholastiky

Gn 3,1-8

Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: „Řekl (skutečně) Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ Žena odpověděla hadovi: „Smíme jíst z ovoce každého stromu v zahradě, jen z ovoce stromu, který je uprostřed zahrady – pravil Bůh – nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli.“ Had nato ženě: „Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo.“ Žena viděla, že (ovoce) stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry. Když slyšeli hlas Hospodina Boha, který se procházel v zahradě při denním vánku, skryl se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem mezi stromy v zahradě.

Překračovat hranice je člověku vlastní, zde však nejde o překonávání sebe sama, nýbrž o podlehnutí svodům, jež působily skrze vzbuzení člověkovy nedůvěry vůči Bohu, vůči smyslu hranic, které měly člověka chránit. Had na to jde chytře, začíná ve své otázce polopravdou, i když pravdu zná. Žena na to reaguje pravdivou replikou, do níž však vkládá vyostření. O tom, že se stromu poznání dobra a zla nemají dotýkat, nebyla nikde řeč. Had toho využívá a zpochybňuje Boží velkorysost, Boží dobrý záměr a představuje jej jako závistivého panovníka, který se bojí o svou moc. Ovoce je lákavé (zakázané je vždy lákavé, na pohled se jeví jako nádherné, vzbuzuje žádostivost), a tak nalomená žena i její partner překročí hranici svého bezpečí. Důsledky jsou jasné: oba poznávají svoji zranitelnost, kterou se snaží zakrýt, a před zodpovědností se skrývají.

Byť to bylo v minulosti vůči ženě často zneužíváno, není důležité, že plod utrhla žena. Možná však ženina větší schopnost vnímat bezprostředně krásu stvoření i její schopnost dělit se o to, co má, a ovlivňovat muže tu nalézají svůj výraz. I dobré dary mohou být využity nesprávně.  

Mk 7,31-37

Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři. Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se!“ A hned se mu otevřel sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně. (Ježíš) jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal: i hluchým dává sluch, i němým řeč!“

Autor evangelia nebyl zrovna znalý palestinské topografie, tak nechá Ježíše cestovat po celé zemi dost netradičním způsobem sem a tam. Ježíš uzdravuje dalšího člověka na přání jeho blízkých. Ten člověk byl hluchoněmý a Ježíš mu jednoduchými a pro daného postiženého srozumitelnými gesty (dotekem uší a jazyka) a obrácením se k Bohu (povzdechem k nebi) vrací sluch i řeč. Důležité je, že se tak děje stranou zástupu – nejde o divadlo pro davy, nýbrž o osobní setkání Ježíše a handicapovaného člověka. Pro uzdravení jakéhokoliv druhu se člověk potřebuje setkat s Ježíšem osobně, „tváří v tvář“.

Ježíš se marně snaží, aby si to lidé nechali pro sebe, nestojí o veřejný rozruch. Jistě to bylo pro ně ohromující, senzační, a tak se snaží se na té senzaci také trochu zviditelnit. Ježíšovo přání zůstává oslyšeno, lidé ho chtějí mít po svém, vkládají do něj své ambice, místo aby se zabývali jeho poselstvím.

My sice ve své většině fyzicky slyšíme, ale možná víc než ten hluchoněmý potřebujeme zaslechnout onen Ježíšův pokyn „effatha“, aby se nám otevřel sluch a rozvázal jazyk, abychom mluvili správně. Jsme totiž v mnoha ohledech hluší k tomu, co je nám sdělováno skrze Písmo, skrze dění i slovy papeže Františka. A mluvit správně neznamená mluvit gramaticky správně, nýbrž náležitě, adekvátně situaci, s úctou k Bohu.