Sobota 11. 2. 2023 – 5. týden v mezidobí

Gn 3,9-24

Hospodin Bůh zavolal na člověka a řekl mu: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl.“ (Bůh) řekl: „Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl.“ Hospodin Bůh se zeptal ženy: „Cos to udělala?“ Žena odpověděla: „Had mě svedl, a tak jsem jedla.“ Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protože jsi to udělal, buď zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty. Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti rozdrtí hlavu, zatímco ty budeš šlapat po jeho patě.“ K ženě řekl: „Rozmnožím útrapy tvých těhotenství; v bolestech budeš rodit své děti, ale přece budeš toužit po muži, a on ti bude vládnout.“ A člověku řekl: „Protože jsi uposlechl hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst: Zlořečená buď země kvůli tobě, s námahou se z ní budeš živit po celý svůj život. Trní a bodláčí ti bude plodit, musíš se živit polními rostlinami. V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do hlíny, vždyť z ní jsi byl vzat. Ano, jsi prach a do prachu se vrátíš!“ Člověk dal své ženě jméno Eva, neboť se stala matkou všech živých. Hospodin Bůh udělal člověku a jeho ženě kožené sukně a oblékl je (do nich). Hospodin Bůh řekl: „Hle, člověk se stal jako jeden z nás tím, že zná dobro i zlo. Ať jen nyní nevztáhne svou ruku a nevezme si ještě ze stromu života, aby tím jídlem nebyl živ navěky.“ Vykázal ho tedy Hospodin Bůh ze zahrady Edenu, aby obdělával půdu, z níž byl vzat. Vyhnal člověka a postavil východně od zahrady Edenu cheruby a ostrý blýskající meč, aby střežili cestu ke stromu života.

Závěrečné finále celé historie o ztrátě bezprostředního společenství s Bohem (ráje). Člověk, muž i žena, se ukrývá před Bohem, protože si uvědomuje, že není schopný před ním obstát. Poznání jim oběma otevřelo oči k tomu, že poznali svou zranitelnost, svou odcizenost a ubohost. Bůh jim ještě nabídl východisko. Přiznáním viny by byli mohli prarodiče situaci podstatně změnit, bohužel k tomu nenašli sílu.

Psychologicky velmi trefné vyprávění o tom, jak člověk má tendenci svalovat vinu na někoho či něco jiného (Adam na Hospodina a Evu, Eva na hada…). Bůh svým „soudem“ nad nimi jim ukazuje, čím je jejich jednání poškodilo, co znamená ztratit ráj. To, co pro ně v ráji mohlo být přínosem a radostí, se jim stává těžkým údělem. Nejtěžším údělem je však ztráta bezprostředního kontaktu s Bohem a hluboké narušení vztahu mezi nimi dvěma, mezi mužem a ženou. Překročení hranic, v nichž může člověk bezpečně užívat své svobody, vede vždy k tomu, že se to obrátí proti člověku.

Eva je však přes všechna omezení a potíže nositelkou a předavatelkou života. Bůh se jich nezříká, nýbrž je do nové situace vybavuje patřičným oděvem, ale ráj už je pro ně ztracen, protože jim už nelze důvěřovat, protože primární důvěra k Bohu i jejich mezi sebou je narušena. I když už nejsou schopni žít s Hospodinem v plném společenství, přesto jim zůstává základní povolání od Boha, Bůh se jich nevzdává, otevírá před nimi novou šanci, jež však pro ně znamená neustálý boj se sebou sama, dokud nebude opět nastoleno ono plné společenství člověka a Boha, tedy Boží království, Boží vláda.

Mk 8,1-10

V těch dnech byl s Ježíšem zase velký zástup a neměli co jíst. Zavolal si učedníky a řekl jim: „Je mi líto zástupu, protože už tři dni jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, cestou je opustí síly, vždyť někteří z nich jsou zdaleka.“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Kde by kdo mohl tady v neobydleném kraji sehnat tolik chleba, aby je nasytil?“ Zeptal se jich: „Kolik máte chlebů?“ Odpověděli: „Sedm.“ Rozkázal, aby se lid posadil na zem, vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával učedníkům, aby je předkládali; předložili je tedy lidu. Měli také několik malých ryb. Požehnal je a řekl, aby i ty předkládali. A najedli se dosyta a sesbíralo se ještě sedm košíků zbylých kousků. Těch (lidí) bylo na čtyři tisíce. Potom je propustil. Hned pak vstoupil se svými učedníky na loď a připlul do dalmanutských končin.

Ježíš je obklopen velkým zástupem čtyř tisíc lidí, který mu již tři dny naslouchá. Zřejmě jim po třech dnech došly zásoby. Lidé byli daleko od civilizace, takže opatřit potravu bylo složité. Ježíš vnímá životní potřeby lidí, nevznáší se nad realitou, ale respektuje ji. Pro obrovský zástup mají učedníci sedm chlebů, tedy sedm chlebových placek ve stylu arabských chlebů. Ale i kdyby měli sedm našich bochníků, tak by to nic neznamenalo. Sedm je symbolické číslo. Jakási plnost nedostatku. Ježíš vzdává díky! a chleby i ryby množí na dostatek pro všechny. Učedníci se vzdávají toho, co mají, a je z toho prospěch pro všechny. Ježíš odkazuje svým díkůvzdáním k Otci. Ten je dárcem dostatku, ba nadbytku, když se sebíralo ještě sedm košů. Sedm chlebů nedostatku se proměnilo v sedm košů nadbytku. To je symbolickým odkazem na Boží přejícnost i na to, co znamená Boží království, Boží vláda.

Ježíšova pozornost a starost o lidi, kteří byli s ním, než on jde zase dál za svým posláním, je i pro nás příkladem, jak máme jednat. Je třeba si všímat toho, co lidé kolem nás opravdu potřebují, a reagovat na to, i když máme své starosti. A také děkovat, ale na díky nečekat.